Jak jsem byla adoptována...

Táhlo mně už na padesát a stále jsem nebyla babička. Velmi jsem po tom toužila, protože mám moc ráda děti a byl mi dopřán jen jeden syn. Ten si ale až do třiceti let žil veselým mládeneckým životem a pro mou touhu po vnoučatech neměl pochopení.

Až konečně jednou přišel s potutelným úsměvem a povídal: "Když tolik chceš vnoučata, tak já ti jedno přivedu!"

"To jde tak ze dne na den?" divila jsem se naoko, ale tušila jsem, o čem je řeč.

Už se mi doneslo, že si něco začal s mladou svobodnou matkou, která navíc vyrůstala v dětském domově. Moc radosti jsem z té známosti neměla, ale nemám ve zvyku předem někoho odsuzovat. Chtěla jsem ji poznat. Přišlo takové vyplašené děvčátko s pětiletým kloučkem jako malovaným. Hned se mi zalíbil.

Vykulil na mě očiska, postavil se proti mně a ptal se: "Ty jsi moje babička?"

Nevěděla jsem, co na to říct, ale mohla jsem ho zklamat"

"Ano, já jsem tvoje babička," odpověděla jsem mu a shýbla se k němu.

Skočil mi kolem krku a začal brebentit: "Babičko, můžeš mi, prosím tě, říct, kdes byla tak dlouho? Někteří kluci ve školce mají až tři babičky a dědy, a já dodneška nic. To bylo strašně nespravedlivé." Musím říct, že jsem byla

dojatá a že se mně Jiřík vryl navždy do srdce " i když ze svatby mého syna s jeho maminkou nakonec sešlo. Neopustila jsem ho, ani on mě ne. Nejméně

jednou za týden za mnou zaběhne, a to už je na střední škole. Mám už i vnoučata takříkajíc pokrevní a mám je všechny stejně ráda, jako Jiříka, který si mě adoptoval.

Marie, 60 let

ČAS NA LÁSKU

Zajímá vás, co prožívají ve svém životě jiné ženy" Co je těší a co trápí" Jak řeší své problémy, jak se vyrovnávají s nevěrou, jak vychovávají své děti" To vše najdete každý pátek v časopisech NAPSÁNO ŽIVOTEM a ČAS NA LÁSKU plných skutečných životních příběhů.

A navíc rady MUDr. Plzáka, partnerské taroty na míru, skvělé tipy na hubnutí, recepty, křížovky o ceny a od Nového roku spousty novinek.