Soudruzi, ten Starý Kunštát musíme zbourat!

Letos jsme s kapku zvrhlým potěšením sjížděli normalizační Dietlovy seriály Okres na severu a Muž na radnici, jako vánoční dárek jsem teď ještě zakoupila Plechovou kavalerii.

U prvních dílů ságy o stranickém tajemníkovi Pláteníkovi mi ještě bylo tak nějak trapně a rozpačitě, při pohledu na stranické funkcionáře v šedých kvádrech, na hnusný sektorový nábytek vyzdobený bustami Lenina, na příšerné krimplenové kreace sekretářek a celý ten dobový styl se ve mně všechno vnitřně ježilo a nějakou dobu mi trvalo, než jsem se tím kulturním zážitkem začala upřímně bavit. Ale můj přítel to od začátku přímo baštil! Protože vyrůstal v Anglii a do Čech se poprvé dostal až v roce 1990, tohle je pro něj úžasná antropologická sonda; měla to být výkladní skříň socialismu, ale je to přehlídka dobového dusivého nevkusu, omezených možností a deformovaných představ o světě. A tak se baví úplně královsky.

Já už konečně taky. Vzpomínám, jak jsem v roce 1982 se zájezdem navštívila Severní Koreu, kam tehdy pouštěli omezený počet turistů ze socialistických zemí. Ohromně jsme se bavili kultem Velkého vůdce (tehdy ještě Kim Ir Sena), jeho gigantickými zlatými sochami na náměstích, výklady průvodců o tom, co kde vykonal nebo pronesl geniálního, jednotkami pochodujících uniformovaných pionýrů… no a v podstatě podobný zážitek si dnes člověk může dopřát z Dietlových normalizačních seriálů.

Je to trochu emotivně náročný černý humor, ale stojí to za to. Fakt si vychutnávám, jak protagonisté z řad soudruhů statečně, houževnatě a s osobním nasazením bojují proti problémům, které si strana způsobila výhradně sama, tedy za bratrské pomoci Sovětského svazu. Jak se ti Pláteníci a Bavorové podivují, proč lidé (nekomunisté) nejsou iniciativnější, samostatnější a tvořivější, proč nevyužívají skvělé možnosti, které jim doba poskytuje… a já se přitom naprosto přesně pamatuju, jak byly tehdy všechny možnosti iniciativy, samostatnosti a tvořivosti dokonale zablokované a jak nikoho ani nenapadlo křísit jejich převálcované,  pásy tanků rozježděné mrtvoly – a nejmíň ze všech by to napadlo komunisty, kteří prošli v letech 1969-70 prověrkami a chopili se moci.

Řežu se smíchy při scénách, kde si poslanec Bavor dělá starosti, aby plnil svůj volební program. „Hahaha, jinak by ho nezvolili!“ vykřikuju. Nejdrsnější scény se týkají toho, jak se bourá starý Starý Kunštát a v centru se budují paneláky. Jauvejs! Místní národní výbor a stranické orgány se nedají odradit všemi překážkami, rozhořčenými občany, zapšklými byrokraty na stavebních úřadech, kteří jim to z osobní msty chtějí zatrhnout, ba ani zádrhelem v územním plánování, kvůli kterému by se všechno mělo o pár let odložit – ne! KSČ nakonec všechno moudře a energicky rozhodne a vykoná a paneláky stojí! Hurá!

Ještě něco z opačného soudku.

Jsem ráda, že se k období normalizace zase obrací pozornost autorů a vydavatelů, doba zřejmě nazrála a získali jsme dostatečný odstup, abychom mohli hodnotit. Koupila jsem si na tohle téma dvě knihy, snad z touhy vstřebávat taky něco jiného než Dietlovy seriály. První z nich chci doporučit, je skvělá, druhá je dost hrozná.

Už obálka sborníku vzpomínkových textů Naše normalizace, vydaného nadací Člověk v tísni, je vtipná, v okýnku nad katedrou se jako na orloji objevují stále noví Husáci, a fotografická příloha je (aspoň pro mě) drtivě působivá, protože člověka vrhá zpátky do oněch časů. Příběhy pamětníků mi zpětně vysvětlily mnohé podrobnosti toho, jak to tehdy chodilo – například v nakladatelstvích, kde nikdo netušil, jak vypadají příslušné směrnice, podle kterých se smějí či nesmějí publikovat jednotliví autoři, takže všichni byli pro jistotu tím opatrnější. Nebo tu najdete podrobný „živočichopis“ estébáků, který vám pomůže si představit, jací lidé se k nim mohli dávat (tehdy jsem totiž nenarazila na nikoho, kdo by o sobě otevřeně prohlásil, že je estébák). Nebo jsem pochopila, jak mohlo za daných okolností být svým způsobem úlevné skončit u nějaké manuální práce, kde se člověk konečně nemusel pitvořit. Taky jak disidenti měli svoji komunitu, kterou by jim člověk skoro záviděl, ovšem kdyby s tím nešly v jednom balíčku všechny ty kriminály, výslechy a šikany… Zkrátka tuhle četbu vřele doporučuju!

Naopak před další knihou, Psychologií komunismu od Jindřicha Kabáta, kterou vydalo nakladatelství Práh, chci varovat. Při zběžném prolistování jsem se lapila na slibné názvy kapitol a podkapitol – namátkou Stereotypizace života, Omyl nepolitičnosti, Vytváření atmosféry, Předstírané a skutečné názory, Budování falešné skutečnosti a tak dále. Bohužel, obsah jednotlivých oddílů tvoří ponejvíce sucharské výčty samozřejmostí, školácky zkompilovaných z psychologické literatury. A co hůř, autor neumí psát a jednoduché věci říká zbytečně složitě, případně vůbec používá nesprávné a vykloubené vazby, takže četba člověka rychle unaví. Musíte si prostě sami domýšlet, co chtěl vlastně všemi těmi upachtěnými formulacemi říct. Těšila jsem se na vtipná, pronikavá, jasnozřivá zobecnění, která by mi ještě trochu otevřela oči – ničeho takového jsem se nedočkala ani v náznaku.

Uvedu tu příklady autorova stylu třeba hned ze začátku první strany knihy: „Lety hledání pravdy se každý naučil, že musí být velmi opatrný.“ – Skutečně každý? To jsem si tedy nevšimla. – „Toto shrnutí… je popisné a tolik nehodnotí. Nevyhne se ale samozřejmě hodnocení tam, kde je určitý prvek třeba označit buď záporně, nebo kladně.“ – Logika této věty je ohromující! – „Silný tlak, kterému se lidé více nebo méně, anebo vůbec ne mohli či museli podrobit.“ – Autor je zřejmě dysgrafik, možná taky dyslektik. Ale proč si nenechal knihu přepsat od nějakého profesionála? Nebo proč to po něm někdo v tom Prahu aspoň nezredigoval?