Muj pribeh domaciho nasili

Tyto radky se nepisi lehce, presto si myslim, ze pomohou nejenom mne, ale i mnohym jinym zenam, které prozily něco podobneho a třeba dodnes nenasly silu o tom hovorit.

Nekdy se mi zda, za problem domaciho nasili je v naší spolecnosti stále tabu, a presto jsem presvedcena, ze je zazilo a zaziva velmi mnoho zen. Z falesneho studu o tom zeny nikoho neinformuji a s nikym o tom nemluvi. Vim to z vlastní zkusenosti, také vim, ze především psychicke nasledky jsou strasne a clovek se s nimi velmi tezce vyrovnava, ale dnes uz vim i to, ze nejhorsi je snazit se vse drzet v sobe a nikomu se nesverit…

Muj pribeh zacal skvele…Velkou laskou a svatbou. Bylo mi 33 let, myslela jsem, ze zacinam znovu zit, ze s manzelem budeme pecovat o naší velkou lasku. Vzali jsme se po pomerne kratke znamosti, ale ja byla presvedcena, ze on je ten vyvoleny…Uz tady nekde byla ma první chyba. Verila jsem vsemu, co mi muj budouci muz o sobe řekl. Snazila jsem se prehlizet to, ze mame uplne jiné zajmy, nedbala jsem na varovani rodicu, ze toho člověka vlastne vubec neznam. Říká se, ze laska je slepa! A je to pravda.

Po svatbe se muj muz ke mne nastehoval a domaci nasili zacalo vlastne zcela nevinne, plizive, pomalu, ale stále se stupnovalo. Nejdrive me zacal vydirat psychicky. Vycital mi i to, ze vice vydelavam. V te době jsem prednasela na vysoke skole a pracovala jako tlumocnice.

Marne jsem manzelovi vysvetlovala, ze zakaznici, kterym tlumocim, nejsou moji milenci. Zacaly mu vadit vsechny mozne drobnosti. Kdo to nezazil, nedovede to mozna pochopit. Prikazoval mi, ze se nesmim licit, ze nesmim nosit sukne, aby me neokukovali studenti.

A pak prisla první facka. Za to, ze se mu nedivam do oci, když se mnou hovori. Uz tenkrat jsem ho mela vyhodit ze svého bytu. Neudelala jsem to, druhy den se omlouval, prinesl mi kvetiny.

Stydela jsem se to rict rodicum, stydela jsem se o tom mluvit se svymi kolegynemi. Psychologove tvrdi, ze mnoho obeti domaciho nasili si podvedome priklada jakysi nedefinovany pocit viny. Kdybych to nezazila, nikdy tomu neuverim. Ale je to tak.

Ponizovani a fyzicke nasili se stupnovalo, psychicky jsem byla cim dal vic na dne. Presto jsem se nikomu nesverila. Nakonec – 4 mesice po svatbe – jsem se rozhodla, ze tento stav není dále snesitelny. Pozadala jsem manzela, aby se odstehoval.

Na ten vecer nezapomenu nikdy v zivote. A verte, ze i dnes, když o tom pisi, mam husi kuzi, je mi zle. Manzel na me zacal rvat, ze jsem devka a jestli nebudu zit s nim, tak uz s nikym. Byl jako sileny, nikdy nezapomenu na jeho zle oci, strasne jsem se bala, co ted prijde, co mi udela. Za vlasy me pritahl k posteli, privazal za ruce, znasilnil me a porezal na zapesti. A odesel…

Kricela jsem a kricela, az jsem ztratila vedomi. Nastesti sousede, kteří hadku slyseli a nemohli se na me dozvonit, zavolali rodicum a prisel bratr, který mel od meho bytu klice. Co bylo pak, nevim, probudila jsem se az v nemocnici.

Nebudu psat o tom, jake soudni dohry cely pripad mel. Ale chci Vam rici to, co jsem potom vsem prozivala ja. Muj život jakoby skoncil. Uplne jsem se uzavrela do sebe, prestala komunikovat se vsemi krome me rodiny. Nebyla jsem schopna navazat jakykoli kontakt se svým okolim, neuveritelne jsem se bala muzu. Každý mi pripadal podezrely, bylo to chorobne, ale nedalo se s tim nic delat.

Oblast sexu ci milovani pro me prestala existovat. Jenom při pomysleni na milovani s muzem jsem se roztrasla, udelalo se mi zle od zaludku, poleval me studeny pot…A presto po lasce clovek touzi a touzit by mel, muze si nalhavat cokoli, ale lide jsou stvoreni pro to, aby milovali a byli milovani.

Asi po roce nesmirneho vnitrniho utrpeni jsem na radu maminky navstivila psychiatra. Priznam se, ze tajne, stydela jsem se. Ale bylo to jedno z nejlepsich rozhodnuti v mem zivote. Psychoterapie trvala skoro dva roky a ja krucek po krucku znovu hledala ztracenou viru v sebe a odbouravala strach ze svého okoli. Byla to dlouha cesta…

Mela jsem panickou hruzu z milovani. Vse se stalo před vice nez 4 lety. 4 a pul roku mi trvalo nez jsem nasla silu tohle napsat, 4 a pul roku mi trvalo nez jsem v sobe nasla silu pohladit muze, ktereho si vazim…

A tohle vsechno se nemuselo stat. Nedopustte, abyste zazily to, cim jsem prosla ja. Nebojte se nekomu sverit, nestydte se o svém trapeni hovorit. Život je krasny i když nekdy boli.

Tak tohle je muj pribeh. Pokud nektera z Vas resi podobny problem, rada se s Vami podelim o blizsi zkusenosti, ale moje rada je jedina: hovorte o tom a nenoste sve trapeni v sobe. Mohlo by Vas to zabit, a to myslim doslova…

(Poznámka redakce Babinet: Máte i Vy svůj příběh, nebo znáte nějaký? Podělte se s dalšími "babinetkami". Možná dalším potenciálním obětem domácího či jiného násilí páchaného na ženách pomůže právě ten Váš předem upozornit na možnou hrozbu)