Ach ta láska! [1./II.]

II. Znovu ta láska...

Je opět temný večer, do okenní tabule bubnují kapky deště a já poslouchám pomalou hudbu, která ve mně vyvolává plno vzpomínek na uplynulý rok. V duchu se musím pousmát, co se všechno za ten rok změnilo! Člověk si řekne, že rok není nějaká dlouhá doba, ale uteče vážně jako voda. Za měsíc mi bude 19 let a čeká mě maturita!!! Také jsme o něco chytřejší a i o pár kilo lehčí, z čehož mám radost, no ale za jakých okolností jsem o těch pár kilo přišla, tak bych raději zůstala taková jaká jsem byla. No, nebudu asi chodit kolem horké kaše a rovnou se vrhnu po hlavě na vyprávění.

Moje obava byla: co když se zklamu?! Pro ty které si můj příběh nepamatují, anebo ho nečetli, připomenu, že jsem chodila s mou první láskou, která se se mnou už jednou rozešla. Všimli jste si toho minulého času?! Jestli ano, tak se správně domníváte, že už s ním nechodím. Naše velká láska (když si náš vztah přemítnu takhle zpětně, tak bych spíše měla napsat moje velká láska ...) skončila pár dní poté, co se vrátil z vojny domů. Měla bych se tedy ale přiznat, že za rozchod jsem mohla já, i když on na tom měl také svůj podíl! Oba dva jsme se totiž přiznali k nevěře, jenže já mu tu jeho, kdy jsem ho dokonce při ní i přistihla s jeho bývalou přítelkyní, odpustila a on mě tu mou ne. Rozešli jsme se jako přátelé, ale mě to hodně trápilo a nemohla jsem se s tím faktem, že už spolu nikdy nebudeme, smířit. Tvářila jsem se, že jsem v podstatě ráda, že jsem zase sama, ale on to stejně poznal a začal mi dělat naschvály, abych na něho žárlila. Musím říct, že se mu to úspěšně dařilo. Dokonce jsem se snížila až tak hluboko, že jsem jedné z těch jeho ctitelek napsala ne zrovna lichotivou smsku. Dneska se za to tak stydím! Samozřejmě, že jemu to zdvihlo sebevědomí ještě výš než ho měl doposud a mě se vysmál do očí jaká jsem chudinka.

Většího ponížení jsem nezažila. Snažila jsem se mu vyhýbat, ale něco mě pořád k němu táhlo a musela jsem alespoň vědět, kde se právě nachází. Na chvíli se to obrátilo v můj prospěch a i on vyhledával mou přítomnost, ale i přesto, že jsme se opět drželi v náručí a povídali si o tom co se stalo a co se stane, nevěřila jsem, že by se ke mně vrátil a začali bychom od znovu.

A také jsme se nemýlila. Jako mávnutím kouzelného proutku se ke mně začal chovat dost hrubě. Následovaly hádky, ve kterých mi vyčetl první poslední a když jsem i já namítala, že i on mi byl nevěrný, tak namítal, že to vlastně byla moje chyba. Co mu na to odpovědět? To už bylo na mě moc a řekla jsem si, že už jsem s ním skončila. Přestala jsem se s ním bavit a začala jsem zjišťovat, že existují i jiní (daleko lepší!!!) kluci než-li je on. Jenže to mělo jednu chybu! A tu, že on mi v tom zjišťování bránil i přesto, že si sám našel slečnu, právě s tou, se kterou mě podvedl! Začalo to obrovskou hádkou (takovou jsem opravdu nikdy nezažila a doufám, že už ji NIKDY nezažiji. Jsem totiž naprosto nekonfliktní člověk.) a vyvrcholilo to fackou (samozřejmě, že jsem já dostala zásah) a pár urážkami do lehkých dívek -- slušně řečeno! S hromadou vzteku a ponížením jsem utekla domů, kde jsem se pořádně vybrečela do polštáře. Nechápala jsem vůbec jeho chování a kladla si milióny otázek, co jsem mu tak zlého vlastně udělala, že si to zasloužím. Každopádně to byla poslední kapka mé dlouholeté trpělivosti a řekla jsem si DOST!!! Zavrhla jsem ho a z celé duše ho nenáviděla, tolik mě ponížil a já mu skočila na ty jeho sladké řečičky o lásce.

Dost dlouho mi trvalo než jsem opět uvěřila v čistou lásku, bez hádek, bez podvádění, bez podezřívání a bez lhaní. Ledy ve mně prolomila moje druhá láska, se kterou jsem šťastná a spokojená. Uvědomila jsem si, že nejdůležitější je láska, oboustranná. V lásce vyhrává ten, kdo má rád míň, něco na tom bude a kdo nepoznal, nepochopí...

S postupem času jsem se na to začala dívat trochu jinak a občas, když jsem například slyšela nějakou písničku, která byla sepjata se vzpomínkou na něj, nebo viděla něco jiného, jsem si na něj vzpomněla a do očí se mi nahrnuly slzy. Hodně se mi v myšlenkách vracela ona hádka a čím více jsem na ni myslela, tím více jsem ho nenáviděla. Pak ale přišel zlom a já si řekla, co bylo, bylo. O to víc mě překvapila smska na mém mobilu právě od něj, jak se mám a jestli se zlobím. Dva dny mi trvalo než jsem se rozhoupala a odepsala mu, jak se mám výborně a že nezapomínám. V zápětí mi přišla odpověď a tak jsem si vyměnili pár smsek. Omlouval se mi za to, jak se ke mně choval, že udělal hloupost a teď všeho lituje. Co víc si přát?! Doufám, že i on jednou pozná, jaké to je někoho doopravdy celým srdcem milovat a být k němu fér. Se mnou už to nikdy nepozná!!!!