Odklízení sněhu po anglicku

Můj přítel, který vyrůstal v Anglii, se divil, proč pořád odklízím sníh na chodníku před naším domkem. „To je přece povinnost každého majitele,“ vysvětlovala jsem mu, „co kdyby si kupříkladu někdo na chodníku před jeho domem třeba zlomil nohu? Člověk by z toho pak měl opletačky!“

Přítel nechápal. Vyšlo najevo, že v Anglii uklízet chodník nesmíte. Kdybyste měnili cokoli na jeho přírodním stavu, naopak byste se tím vystavili potenciálním problémům. Logika věci je taková, že každý člověk dobře ví, jaký je momentální stav chodníků, a je na něm, jak se podle toho zařídí. Čili odpovědnost je na každém jedinci, nikoli na majitelích či správcích domů. No a kdybyste přírodě zasahovali do díla, chodci by pak nevěděli, na čem jsou. (Ono se občas opravdu stane, že se po neuklizených chodnících chodí líp než po těch uklizených, jako třeba zrovna teď, kdy je na uklizených chodnících tenká kluzká vrstvička, zatímco na neuklizených vám sníh poskytuje oporu pro nohy. A mimochodem, pro případ náledí si můžete i u nás ve zdravotnických potřebách zakoupit návleky na boty s ocelovými hroty – fakt je tam prodávají.)

Pochopila jsem, že za tento zajímavý kulturní rozdíl může individualismus, hluboce zakořeněný v anglosaské kultuře. A není to vůbec jediný jeho důkaz - a zároveň důkaz naší slovanské holubičí kolektivisticko-rodinně-měkýšovské mentality.

Tak třeba povinnost živit své potomstvo i platit alimenty na děti, se kterými nežijete v jedné domácnosti, platí v Anglii pouze do osmnácti let dítěte, a to bez ohledu na to, zda dítě řádně studuje, zatímco u nás – jak mi můj studující synek neopomíná připomínat – mají rodiče povinnost takové dítě živit do jeho šestadvaceti let. Samozřejmě že i anglosaští rodiče často své děti na studiích podporují, ale děti na to nemají žádný gebír a vlastně je to přirozeným způsobem nasměrovává k tomu, aby se o sebe začaly starat samy.

Další nápadný rozdíl se týká závětí: u nás existují nepominutelní dědicové, což jsou vaši nejbližší příbuzní, a kdybyste je chtěli v závěti pominout, musíte si opatřit důkazy, že se k vám zachovali opravdu hnusně. V anglosaském světě nemusíte naproti tomu svým milujícím a starajícím se příbuzným nechat vůbec nic, záleží čistě jen na tom, co se vám zachce a nezachce udělat. Jde konečně o váš majetek, který jste nashromáždili (nebo uchránili před zkázou) vy sami, a tak vám do toho nesmí nikdo mluvit.

A konečně maličkost – v londýnském metru nebo v autobusech neexistuje, že by někdo pouštěl starší lidi sednout. Má to stejnou logiku, je totiž čistě problém těch stařečků a stařenek, že nejedou něčím pohodlnějším, třeba taxíkem.

Popravdě nedokážu říct, co je lepší. Náš slovanský model vyúsťuje v různé výstřelky, jako jsou třicetiletí synáčkové neschopní se odpoutat od maminek, voliči komunistů očekávající od státu komplexní péči (jakkoli velkovýrobně stádní a pokleslou), nebo sousedé, kteří na vás nenechají niť suchou, když se něčím lišíte od šedého průměru. No a v tom individualistickém modelu zůstává zase člověk jaksi zimomřivě osamělý.

Čímž končím tuto zimní sněhovou úvahu.

Eva Hauserová - Spisovatelka, publicistka, editorka v PR agentuře