Zanzibar

Delfíni jsou krásní inteligentní tvorové. Neznám nikoho, koho by neuchvátily jejich úžasné skoky ve vodě . Na dovolené , kterou jsem strávila 3 dny na ostrově koření Zanzibaru – mimo jiné se zde narodil známý , ale bohužel již zesnulý zpěvák Fredy Mercury , jsem prožila chvíle ve velké blízkosti těchto úžasných živočichů. Ale začnu pěkně od začátku. Naší turistické skupince, která jak jsem se již výše zmínila trávila krátký čas na ostrově, byl nabídnut výlet s tím, že je nám na 85% garantováno plavání v Indickém oceánu v přítomnosti hejna delfínů. Tuto nabídku si naše skupina nemohla nechat ujít . Ráno již v sedm hodin byl před hotelem přistaven autobus, aby nás dopravil do místa očekávaného snad romantického setkání.

Po příjezdu , každý vyfasoval potápěčské brýle , šnorchl a ploutve. Ještě nás čekalo krátké občerstvení a hurá na delfíny.Jelikož bylo už deset hodin a začal odliv, což v Indickém oceánu znamená, že moře zmizí cca v některých místech až kilometr daleko a vy musíte tuto vzdálenost překonat po dně mořském ,skoro suchou nohou k vytoužené lodi. Čekaly nás tři ,opravdu jiný výraz neznám ,dřevěné bárky a každá měla svého kapitána , což byl asi tak 15- letý černoušek. No, trochu mě stav plavidel a jejich obsazení znervóznělo, ale při pohledu na klidné moře jsem se opět dostala do rovnováhy. Po usazení celé posádky nastartoval sympatický černoušek motor, který vydával neuvěřitelný hluk. V tuto chvíli jsem propadla pocitu, že tímto hlukem delfíny akorát vyplašíme. Zpočátku klidná hladina po několika kilometrech změnila charakter a před námi se zvedala jedna vlna za druhou. Ale byly úplně jiné než znám z Jaderského moře. Vlny se valily jako obrovské masy a na pár vteřin před námi vytvořily vysokou vodní stěnu , což nepůsobilo zrovna příjemně, ale náš kapitán bravurně a s úsměvem na tváři vše zvládal. Po té nám vysvětlil, že v těchto místech se moře zpravidla takto chová. Bohužel, někteří cestovatelé na vedlejší bárce situaci podlehli a ovládla je mořská nemoc, což pozornému oku nemohlo uniknout. Moře se trochu zklidnilo a vlny, sice značně menší, přesto čeřily hladinu. Tak už nám bylo oznámeno, že se přibližujeme k místu slibovaného setkání. Všichni natahujeme krky, napínáme zrak a jsme plny očekávání.“Tam , tam, rychle támhle, …….“ zazněly první radostné výkřiky , kterými jsme začaly překřikovat jeden druhého.

Ano , již jsme se dočkali a setkání bylo opravdu nádherné. Přes velmi hlučící bárky se začal objevovat jeden delfín za druhým a vzápětí nás obklopovala celá hejna delfínů. Měla jsem pocit, že se nám připluli předvést, udělat nám představení, vůbec se nebáli a my jsme se nemohli dočkat okamžiku až budeme plavat v jejich bezprostřední blízkosti. Černoušek nás upozornil, že skákat můžeme až za chvíli, neboť se zde vyskytují korálové útesy a jelikož moře není nejklidnější,mohlo by to pro nás znamenat riziko zranění. Tak jsme se začali alespoň na skoky připravovat tím, že jsme si nandali brýle,připravili šnorchly a já jsem začala zvažovat jestli si nandat ploutve , nebo ne. Nikdy jsem s nimi neplavala, ale všichni znalí mi je začali doporučovat, že bez ploutví budu moc pomalá a delfíny nebudu stíhat. Tak jsem dala na rady a nedočkavě čekala až dá černoušek povel ke skoku výkřikem jump. Najednou to přišlo „jump“ . Při skoku jsem ještě stačila vnímat směs pocitů strachu, napětí a zvědavosti. Po dopadu do slaných vln si mé tělo připadalo jako v lázních, neboť teplota moře místy dosahovala až 28 stupňů °C. Vlny mi cákaly do obličeje, naštěstí oči slanou vodou netrpěly, byly brýlemi dobře chráněny jen nohy mi začaly připadat poněkud nefunkční. Při uposlechnutí moudrých radilů ve věci doporučení ploutví, mi bohužel nedošlo, že bez předchozí zkušenosti mi budou úplně nanic. I přes moji vodní neohrabanost jsem se pustila do šnorchlování. Má mysl se začala plně oddávat vodnímu světu a pod sebou jsem spatřila několik delfínů. Snažila jsem se k nim přiblížit a přepadla mě touha po jejich doteku. Natáhla jsem ruku, ale bohužel oni tuto touhu v sobě neměli a udržovali si určitý odstup. Byly na mě příliš rychlý, já jsem si nepřipadala s brzdícími ploutvemi jako ryba ve vodě spíše jako ryba na suchu. Byla jsem zoufalá nezkušená potápnice pohybující se ne jako vysněná střela , ale jako zpomalený slimák. Nedokázala jsem plavat s nataženýma nohama , ale plavala jsem klasická prsa. Stihla jsem si prohlédnout ještě pár delfínů a vykoukla jsem nad hladinu. No, co nevidím, značně jsem se vzdálila od naší loďky. Uvědomila jsem si , že jsem pod hladinou, tak propadla úchvatnému vodnímu světu, že jsem ztratila pojem o čase. Zas tak velký úsek ,díky svým pomalým nohám, jsem zrovna nezvládla, ale bárka nebyla ukotvena a dále vyhledávala pro skokany vhodná místa s co největší koncentrací nádherných ,inteligentních ,mořských živočichů. Moře nebylo nejklidnější, tak i plavání v něm bylo značně ztížené a navíc pro mě ploutve znamenaly ohromnou brzdu , místo aby mi byly hnací silou. Po patnáctiminutovém plavání jsem se cítila značně vyčerpaná úplně jsem ztratila zájem o delfíny a mým cílem už byla jen a jen naše loď. Ploutve mi byly závažím a síly mi docházely. Pud sebezáchovy byl, ale pořád silný a stala se ze mě bojovnice s vodním živlem. Zase ,jako už poněkolikáté v životě jsem měla štěstí a posádka na lodi, tvořená osobami, které v sobě nenašly odvahu a neskočily do vodního ráje, si všimly, že mám asi problém a jely mi podat záchranou ruku. Moji úlevu promíchanou s radostí ani nedokážu popsat. Z vody mě museli vytáhnout už jsem ani v sobě nenašla sílu na spolupráci. Zahrnula jsem je ohromnou dávkou vděčnosti a nikdy jim moji záchranu nezapomenu. Díky!