Moje dcera Brigita

Milé dámy, přinášíme vám další z povídek, jejichž autorem je muž - Miroslav Toms. Věříme, že se vám budou líbit.

Když jsem očekával své druhé dítě, byl jsem již coby rodící otec, něco jako "starý mazák", neboť zkušenost z prvního porodu mne poučila, co mě čeká a nemine.

Rozdíl byl jen v tom, že tentokráte se rodilo v Německu a já tuto skutečnost značně podcenil. Netušil jsem totiž, že není porod jako porod a opomněl lidovou moudrost: jiný kraj – jiný mrav.

Duševně jsem se připravil na to, co jsem už zažil při porodu syna a věřil, že mě už nic nemůže rozházet. Věděl jsem, že stejně jako poprvé je žena oproti mně v jasné výhodě tím, že je středem pozornosti, obskakována zdravotním personálem a ví co se děje. Čili je v obraze, zatímco já budu zase v nevědomosti a ve stresu trpět a nekonečně dlouho čekat. Byla mi sice nabízena možnost být u toho, ale já jako rozený estét a odpůrce násilí jsem to nemohl akceptovat. Ani v nejbujnější fantazii jsem si ovšem nepředstavil, že tentokráte bude všechno, do posledního puntíku, úplně jinak.

Jsem perfekcionista, vše si zapisuji do kalendáře a tudíž vím, že někdejší porod syna trval, počínaje prvními příznaky, přesně třicet tři hodin a deset minut. Mám exaktní evidenci příznaků v chronologickém pořadí. Dle lékařova tvrzení se měla sice narodit dcera, ale vše ostatní by mělo fungovat stejně. Datum narození jsem shodně s ním vypočítal na 24. března, z čehož jsem si chytře vydedukoval, že se porodní bolesti dostaví 23. nejpravděpodobněji v jednu hodinu v noci. Nechtěl jsem nic ponechat náhodě.

21. březen toho roku byl krásný, přímo ukázkový první jarní den, modrá obloha, sluníčko, 15° Celsia, prostě pohoda. Dopoledne, když žena vytřela podlahu, odebrala se jako každou sobotu, na rutinní kontrolu do nedaleké nemocnice. Vzhledem k tomu, že dosud neměla ani ty nejmenší příznaky blížícího se porodu, překvapilo mne, když si po návratu z nemocnice začala balit věci, že prý jí lékař řekl, aby si tam už přišla lehnout. Jelikož manželka dosud neovládala dostatečně řeč, usoudil jsem, že mu asi špatně rozuměla, neboť podle mne zbývaly ještě dva dny času a navíc nebyly zatím křížové, ale ani žádné jiné bolesti. Rozhodl jsem se proto, že tam půjdu s ní a všechno tomu doktůrkovi vysvětlím.

V nemocnici nás na porodním oddělení přijala suchá vrchní sestra, a přestože jsem se dožadoval mluvit s doktorem, řekla, že vše vyřídí ona sama. Potom odvedla ženu někam, čert ví kam, a mne posadila do kanceláře. Když se vrátila, snažil jsem se jí vysvětlit, že je ještě dost času, nejsou žádné bolesti a datum porodu je 24.březen! Již jsem to vše jednou prodělal, takže vím o čem mluvím. Trpělivé mne vyslechla, opsala si několik údajů z našeho oddacího listu a pak pravila: „Herr Tomzóva, můžete přijít asi tak za hodinu, já mezitím připravím k podpisu formuláře a pak se uvidí.“

Podráždilo mne to německy zkomolené jméno, takže jsem reagoval poněkud ostřeji: „Moje žena se jmenuje Tomsová a já se jmenuji Toms!“

Podívala se na mne udiveně: „Vy nejste manžel od Frau Tomzóva?“

„Pochopitelně, že jsem!“, soptil jsem, „ale přesto jsem Toms!“

„Chápu, ponechal jste si každý své původní jméno“, řekla spokojeně.

„Nikoliv, my máme stejné jméno, žena má však automaticky vždycky koncovkou -ová.“

Zavrtěla hlavou: „Ale zde v Německu to nejsou stejná jména, když se liší o tři písmena. To jsou dvě různá jména! Obvykle se to dělá u známých osobností, jako třeba u herců a podobně známých osobností.“

„Jenže koncovka -ová se připojuje v Čechách ke všem ženským jménům, jako koncovka genitivu, ku příkladu: Tomsova kniha, Tomsova fajfka, Tomsova manželka, a tak dále“, prostě každá žena má koncovku –ová!“ Otřel jsem si zpocené čelo.

Záhadně se usmála: „Říkáte, že všechny ženy mají koncovku -óva?“

„Ano, představte si, že úplně všechny!“, zvolal jsem vztekle.

„Jak to, že se tedy vaše žena, jak tady čtu ve vašem oddacím listu, jmenovala za svobodna Hradecka a ne Hradecka-ova?“

„Protože to je výjimka“, hledal jsem únik, nechtěje marně zabřednout do koncovek u jmen přídavných, „tak jako všechno na světě má své výjimky. Prostě: až na několik pitomých výjimek mají ženy -ová, muži ne! Je to už konečné jasné?“

„Aha, teď to teprve chápu“, zvolala, „synové se u vás vždy jmenují po otci a dcery po matce, že ano, tak jste to chtěl říct.“

Pomyslel jsem si: „Ta bába mě považuje za blba, kterej se nedovede vyžvejknout“, ale neměl jsem sílu dále vysvětlovat a raději jsem tento spor ukončil smírem: „Máte pravdu, ale abych to zjednodušil, napište do rodného listu mé budoucí dcery, podle vašich německých pravidel jméno Toms, bez -ová, aspoň nebude mít v budoucnu problémy s vysvětlováním, jako jsem měl já dnes s vámi. To samé by se určitě opakovalo na všech možných úřadech, to by byl pro mne stále se do nekonečna opakující horor!“

„Ano, chápu, ve škole by jí to taky mohlo vadit, že se nejmenuje po otci, jako jiné děti“, řekla ta žena dobromyslně.

Hlasitě jsem si odfoukl a pronesl rezignovaně: „Asi, máte pravdu, – á propos, křestní jméno bude Brigita – Brigita Toms, to zní hrdě!“

Když jsem se přesně za hodinu vrátil, vítala mně radostně vrchní sestra slovy: „Gratuluji vám, Herr Tomzóva, máte krásnou zdravou dcerušku, narodila se přesně ve 12:31, má tři a půl kilogramu a měří čtyřicet osm centimetrů!“

„To je nesmysl“, oponoval jsem, „to musí být nějaké jiné dítě, to jste si to popletla! Vždyť moje žena ještě neměla žádné příznaky, já to přece musím vědět, to vše trvá cirka třicet hodin!“

„Aber, Herr Tomzóva,...“

„Herr Toms!“, opravil jsem ji zuřivě.

„Promiňte, Herr Toms, pojďte se mnou za Frau Tomzóva, abyste mi věřil, že už je po porodu, dcerušku vám ukáži aspoň přes sklo. Je to vaše dcera! Aniž bych chtěla podceňovat vaše zkušenosti, já už to zde dělám přes třicet let.“

Ano, skutečně. Mé porodní zkušenosti se obrátily v niveč, veškeré propočty totálně selhaly a já tu stál u postele své opět štíhlé manželky s nechápavým výrazem v očích a s přitroublým dotazem: „Jak je to možný, co se to stalo, že jsi už porodila?“

„Dali mi urychlovací injekci, abych nerodila v neděli, takže máme ošklivou holčičku – je asi po mně“, řekla sarkasticky.

„Já myslel, že se matkám jejich děti vždycky líbí“, povzdechl jsem si jen.

Potom mi ji ukázali skrze zasklené dveře. Byla nádherná. Šmolkově modrá kulatá kukadla jakoby se divila co je tohle za hrozného chlapa a nad čelem se jí v odražených paprscích jarního slunce zaleskly zlaté vlásky.

Jako omámen jsem šel s vrchní sestrou do kanceláře pro papíry, a snad jenom radost z krásné dcerušky zabránila mému nervovému zhroucení. Na jejím rodném listě se skvělo jméno: BRIGITTE TOMSOVA...!