Koho potkáš v dešti....?

Od rána slunce předvádí sílu žhavými paprsky. Jakoby všem tam dole chtělo ukázat, jak má vypadat výkon na sto procent.

Z oblohy visí tíživé dusno. Valí se ulicemi, proplétá se mezi domy, dorazilo už i pod stromy a všude tam, kam právě namíříš krok. Mžikem dokázalo zbavit vůně povadlé plátky růží, které dychtivě čekají na vláhu. Lstivě vysílá embargo pohybu všemu živému na zemi.

Špatně se ti dýchá. Chceš pospíchat vstříc každodenním stereotypům, ale nohy tě zrazují. Ve vzduchu ucítíš déšť. Chránila by tě před ním jen tenká blůzka se sukní.

Starostlivě se zadíváš k obloze a potkáš první černý mrak. Pak druhý a ještě jeden....

Za chvíli se shluknou v souvislý tmavý pruh. V dálce zahlédneš jiskření blesku.

Začneš vnímat první kapky na rozpáleném těle. Nejdříve jsou docela nesmělé a prořídle zchlazují tvé nahé paže. Pak jich potkáváš stále víc. A už tě proudem smáčejí celou. Rozhlížíš se po okolí, hledáš vhodný úkryt u cizích dveří....,

ale pak si řekneš: „Vždyť je to zbytečné, už jsem stejně celá mokrá. Děj se vůle boží.

Aspoň si smyju pot z vedra celého dne.“

Čvachtáš dál v kalužích. Topí se v nich rozmanití brouci, kteří se nestačili schovat jako ty. Do cesty se ti zaplete sem tam nějaká vyplavená žížala a těsně nad hlavou ti s křikem přelétne pták, mávající urousaným peřím.

Kolem tebe pobíhají vyjukaní lidé. Nikdo z nich si tě příliš nevšímá. Těm, co mají deštník, nevidíš do obličeje. Ti, co ho zapomněli, usilovně hledají stopu mezi kapkami, která je dovede do sucha. Za nimi v závěsu prchají jejich obyčejné i nevšední osudy. Najednou tě poleká jekot pádící kočky s notně promáčeným kožichem. Snaží se zachránit před sílícím lijákem ve sklepním okénku nějakého domu.

Ale ty kráčíš neochvějně dál.

„Bouřka je přímo nad tebou,“ hlásí rachotící hrom a přidá plamenný klikyhák na vyzývavá nebesa.

„Ty nemáš strach? Jsi normální? Nejsi nějaká divná?“ zaburácí trychtýř oblačných úst.

„Proč se neschováš do bezpečí? Na co vlastně čekáš?“ doráží na tebe rozlícená příroda. Ty mlčíš. Přivřeš oči a ještě blíž nastavíš líc studenému proudu.

„Maminko, mně se převrátil deštník“, vzlyká cizí holčička. Snaží se oběma ručkami

udržet vzpínající se železnou kostru, potaženou pestrobarevným plátnem. Žena podrážděně táhne dívenku k nejbližšímu vchodu.

„Utíkej rychle za mnou,“ houkne mezi kapky, „pak to spravíme.“

Malinko se usměješ. Jako, že se tě nic z toho mumraje kolem netýká. Razíš si to dál nepohodou. Vlasy smáčené, potůčky vody si hledají cestičky mezi řasami ke tvářím, rtům i bradě.

Pak se zahledíš před sebe. Kalnou strouhou kráčí On....

Nemá na sobě ani jednu suchou nit. Přilepená košile na jeho těle naznačuje mužné tvary. Obličej se usmívá širokými ústy a jiskrné oči říkají: „Ahoj, rád jsem tě potkal. Máme něco společného. Je to osud nebo náhoda?“

Blížíte se k sobě.....vteřinou, minutou, staletím.

Osloví tě? Možná. A třeba se jen tak minete.

I tak se obloha vyčistí do modra a ty v ní potkáš duhu, plnou barevné naděje .......