Opravdový příběh (5)

Předcházející díly najdete ZDE a ZDE, ZDE, ZDE

Milé dámy!

Do redakce dorazil příběh pro rubriku ŽIVOT ŽEN jako stvořený. Po přečtení všech čtyř kapitol, které zde uvedeme na pokračování /ať se máte na co těšit/, mi určitě rády dáte za pravdu.

A co víc? Doufám, či spíše jsem o tom přesvědčená, že také Vy samy najdete ve svojí paměti vlastní, neméně zajímavé příběhy.

A že nejste všechny stejně literárně zdatné? To přece vůbec nevadí! Jsem tady také od toho, abych Vaše vzpomínky jazykově

i nezbytně stylisticky upravila a po Vašem odsouhlasení nabídla ostatním k pobavení i poučení. Souhlasíte?

Moc se na Vás všechny těším!

Vaše Jarmila

A přišel ráj

A jak jsem Vám již před časem slíbila, přišlo pokračování mé cesty za poznáním. Také pokud Vás můj příběh zaujal a chcete vědět co vlastně bylo dál, uvařte si kávu či čaj, pohodlně se usaďte a čtěte následující řádky.

Nebyla bych to snad ani já, kdybych nevěřila ve šťastný konec a obrat v to dobré. Jsem optimista a asi už se nikdy nezměním, a možná proto se to vše vyvíjelo tímto směrem.

Můj návrat do Čech byl velice zvláštní, jelikož hned po příjezdu jsem se dozvěděla, že jediný člověk, kterému jsem tady bezmezně věřila, se na mě vážně vykašlal a ihned po mém odletu si našel náhradu. Nevěřila jsem tomu, že si vybral mou kamarádku, tedy teď už bývalou, a ještě měl tu drzost a přivedl si ji k nám do bytu. To mě asi dostalo nejvíc. To že ONA spala v mé posteli, v mém bytě, kde jsem toho tolik prožila, byl to pro mě šok a to i přesto, že jsem byla rozhodnutá s Markem definitivně skončit.

Nastalo období nechutných tahanic o věci, peníze, byt, psa a další malichernosti. Teď už bývalý partner na mne házel špínu kde mohl, a co nebyla pravda, si prostě vymyslel. Kamarádky mne odepsaly jako bych přinejmenším někoho zabila, prostě jsem zůstala skoro sama. Jediný kdo při mně v této chvíli stál a pomáhal, byla k mému překvapení má rodina a kamarádka ( jediná opravdová) Zuzka.

Asi týden po návratu do Čech mi přišel e-mail z Mallorcy ohledně práce v hotelovém komplexu Blau, kde mne na základě životopisu přijali na pozici pokojské na pět měsíců. Tak začalo shánění peněz na letenku. Byla jsem rozhodnutá ve Španělsku zůstat, sezonu na Mallorce a pak v Barceloně či někde poblíž, a to i s dcerou. Nejprve jsem však musela letět sama, vše zařídit, zajistit bydlení a pak se pro ni vrátit. V Čechách už mě nic nedrželo, takže proč ne.

Mezitím se však stalo něco nečekaného – přes internet jsem se seznámila s jedním fajn klukem. Začali jsme si psát a zjišťovali, že máme mnoho společného. Bylo mi s ním přes ta vyměněná písmenka strašně moc dobře, ale za čtyři dny jsem odlétala na dlouhou dobu na Mallorcu. Přesto jsem se rozhodla se s ním setkat těsně před mým odletem. Dali jsme si sraz v Praze s tím, že když už nic, tak aspoň nebudu čekat po odbavení tak sama.

No a najednou tu byl den D a já zjišťovala, že se mi vlastně vůbec nechce pryč od dcery a vlastně ani z Čech. Ale aspoň jednou to musím zvládnout a odrazit se od toho dna a všem ukázat, že já nejsem žádný srab a zvládnu to. Nasedla jsem do žlutého autobusu a hurá do Prahy. Tam už mne na Zličíně čekala Kačka z netu, strávily jsme spolu asi hodinku a pak mne odvezla na pumpu u letiště, kde na mne čekal Vláďa.

Když jsem ho poprvé uviděla, prolétlo mi hlavou, že je ještě hezčí než na fotce, srdíčko se mi rozbušilo a celá jsem se třásla. Kačka mne musela pomalu z auta vyhodit, jak jsem se klepala. Krásně se na mě usmál, podali jsme si ruku, dali letmou pusu a překonávali první rozpaky. S Kačkou jsme se rozloučily, nasedla jsem k Vláďovi do auta a jeli jsme na letiště mne odbavit. Vzájemně jsme si prohlíželi jeden druhého a mně bylo hrozně moc hezky. Po odbavení jsme si zašli na kávu, chvilku se procházeli, ale čas byl neúprosný a já musela na letadlo. Tak moc se mi najednou nechtělo!!! Ještě než jsme šli do haly, dostala jsem od Vládi malého plyšového ježečka, protože prý se mnou nemůže ten opravdový, tak aspoň malá náhrada. Chtělo se mi plakat, že tak skvělého člověka jsem poznala na poslední chvíli, pak jsme si dali těch pár maličkatých polibků a já musela běžet na letadlo. Už mě podruhé vyvolávali a málem mi uletělo letadlo. Doběhla jsem na poslední chvíli, dopadla na sedačku a pořád svírala toho malinkatého ježečka a nemohla se vzpamatovat z toho pocitu, který mnou projel při našem loučení. Bylo to tak krásné a zároveň tak bolestné, ale musela jsem se smířit s tím, že ho dřív než za čtyři měsíce neuvidím.

Sotva jsme přistáli v Barce, zapnula jsem telefon a měla tam hned několik krásných smsek, ale říkala jsem si, že je to dlouhá doba. Že zapomene, najde si náhradu jako to udělal Marek, nevydrží počkat, než se vrátím, a já to po něm ani nemohu chtít, aby čekal tak dlouho. Na letišti jsme už o tom mluvili a já řekla, že pokud vydrží a počká, tak to pak bude stát za to.

Z letiště jsem se musela přesunout do kempu 3 Estrellas, který byl 14 kilometrů od Barcy, a na který jsem získala kontakt už doma pomocí netu. Dle popisu tu mělo být dobré spojení, což samozřejmě nebylo a za taxíka jsem musela vyhodit 10 Eur. Cena za ubytování byla samozřejmě také odlišná a tak jsem zjistila, že mám s bídou na jednu noc a konečná. No, zas hezký začátek. Postavila jsem stan, našla internet a psala našim, že bych potřebovala ještě nějaké peníze, jelikož je to dražší, ale bohužel mi pomoci nemohli, a tak jsem se pomalu smiřovala s představou 3 nocí někde v parku a modlila se, ať už je středa, kdy mi letí letadlo na Mallorcu.

S Vláďou jsme si psali na netu asi hodinku, a když jsem mu vylíčila své starosti s penězi, nepřemýšlel ani vteřinu a hned se nabídl, že mi je pošle. Nevěřila jsem vlastním uším, tedy vlastně očím, bylo mi to hloupé, ale nebyla jsem v situaci, kdy bych mohla myslet na nějakou hrdost, a tak nezbývalo než si je půjčit od Vládi. Překvapil mě tím, nečekala jsem pomoc od človíčka, který mě vlastně ani nezná, ale bylo to milé překvapení.

Ráno jsem si penízky vyzvedla, zaplatila si další noc a šla na pláž. Nudila jsem se v tom kempu a jediné co mě drželo nad vodou byl internet a Vláďovy smsky a telefonáty. Jenže mi ještě ke všemu odešel displey na telefonu, a tak jsem ani nemohla ta krásná slovíčka číst a luštila každé písmenko.

Nikdy bych nevěřila, že zrovna já se dokážu zamilovat po internetu, ale bylo to tak. Lítala jsem v tom až po uši. A už jsem vůbec nechtěla na Mallorcu, ale domů za ním a za jeho nádhernou dušičkou, ale potřebovala jsem vydělat ty prokleté peníze a hlavně dokázat sama sobě, že to jde a že to zvládnu, lépe než předtím.

Každý den mi psal a volal víc a víc a pak jednoho dne, byl to můj poslední den v Barce, mi krásně oznámil, že si právě koupil letenku a 30. června za mnou přiletí na Mallorcu. Bylo to tak neuvěřitelné a krásně bláznivé a ač to bylo skoro za měsíc, byla jsem šťastná. Celých osm dnů na Mallorce jen pro nás dva, s vyhlídkou na společnou budoucnost. Jak ten život byl najednou krásný. Na Marka už jsem ani nevzpomněla a brala jsem jej jako uzavřenou kapitolu svého života. Byla jsem do svého ježečka úplný blázínek.

A pak jsem konečně odlétala na Mallorcu. Po přistání mě na letišti vyzvedla Marta, se kterou jsem už byla v kontaktu z Čech, posadila mne do taxíku, popřála hodně štěstí a jeli jsme do Porto Petra. Městečka vzdáleného od Palmy asi 70 km, kde byl hotelový komplex Blau Hotel Resorts a kde mne čekala má práce.

Městečko bylo malinké, spíš taková vesnička celá lemovaná nádherně modrým mořem s malinkým přístavem. V kanceláři mi dali klíč od pokoje a oznámili, že zítra budeme vyřizovat potřebné dokumenty a začnu pracovat.

Ubytování bylo celkem slušné, jeden pokoj pro dva lidi, jednoduše zařízený, koupelna a záchod. Čisté povlečení, prostě obyčejné ubytko, jen místnost neměla okna, a proto si tento komplex pro zaměstnance vysloužil název Kábul. Spolubydlící byla docela nepříjemná Arabka, která pracovala pouze v noci, a tak samozřejmě spala. Nechala jsem si tedy vybalování na později a šla si prohlédnout okolí. Hned za rohem jsem potkala takovou příjemnou paní, která na mne vybafla „po slovensky“ a mně bylo hned lépe.