„Sociálka“ a důstojnost člověka

Potkal jsem přítele, který je rok bez práce. Ne, nerozčilujte se, vy věční mrzouti! Chápu, že jste naštvaní, když platíte v daních živobytí občanům, kteří v životě nepracovali a ještě se práci vyhýbají. Ale můj přítel, říkejme mu třeba Milan, nepobírá žádné sociální dávky.

Pobírá částečný invalidní důchod. Samosebou i na takto nemocné někteří dští oheň a síru, ale to jsou hulváti, takže těmi se zabývat nemusíme.

Milan žije sám a po různých životních peripetiích se ocitl na hospodské ubytovně. Dnes je majitelé honosně nazývají penzion. Takže tomuto člověku, jenž dvě třetiny svého ČID (částečného invalidního důchodu) vydá za ubytování, se přihodila věc velmi nemilá. Nakoupil v marketu nejlevnější potraviny, naházel vše do baťůžku, peněženku uschoval do kapsičky na jeho přední straně a spokojen spěchal na vlakové nádraží. V nádražní hale plné prázdninových turistů, ale i stálých nádražních „týpků“ zjistil, že vlak jede až za hodinu, autobusy byly také pryč. Rozhodl se, že těch asi pět kilometrů ujde pěšky.

Když doma sundal baťůžek, zatmělo se mu před očima. Kapsička otevřená a peněženka i s necelými 2.800,-Kč fuč. Co teď? Požádat známé, kteří jsou před nebo po dovolených? Zase rodiče, kterým již za toliké dluží? No nic, zkusíme pro jednou požádat o mimořádnou pomoc stát, když tam někteří můžou mít téměř trvalé bydliště.

Milan zavítal na sociální odbor pro pomoc v nouzi a předestřel svůj problém. Samozřejmě nežádal pomoc na obživu, potřeboval zaplatit nájem. Věděl, že výborně vykoumaný zákon mu nedaruje ani kačku na bydlení, jelikož nemá trvalé bydliště a přechodná byla zrušena. Úžasně logické jako spousta věcí ze Sněmovní ulice. Žádal tedy o mimořádnou jednorázovou výpomoc. Úřednice jej poslala na Policii přesto, že jí říkal, že je to bezpředmětné neboť takové tvrzení je neprokazatelné. Policisty pouze zdržel od důležitější práce, ale vrátil se s potvrzením o sdělení k sociální úřednici.

Ta mu oznámila, že nemůže odejít z pracoviště, aby se poradila s vedoucí, neboť je úřední den. A to i přesto, že při obou návštěvách před kanceláří nebyla ani noha. Že tak tedy učiní zítra a zatelefonuje jak vše dopadlo. Milan s pěkným poděkováním odešel, přesvědčen, že při takové překvapivé snaze úřednice je naděje alespoň na nějakou pomoc.

Úchvatné dějové vyvrcholení na závěr. Sociální pracovnice sdělila telefonicky Milanovi, že vedoucí odboru žádost zamítla, protože se jí nelíbí zdůvodnění žádosti. Na otázku v čem se jí nelíbí odpověděla, že tvrzení o krádeži je neprokazatelné. Tedy opakovala jeho vlastní námitku uvedenou den předtím. A navíc, že se jí nelíbí to bydlení v penzionu na hospodě. Milan zopakoval otázku „proč“. No, když prý nemá peníze ať jde bydlet na ubytovnu. Tak tohle již Milana vytočilo.

„Vážená, taková odpověď je již na stížnost. Ví paní vedoucí, že jiné ubytovny požadují za dlouhodobé ubytování o třetinu až polovinu více než ta „moje“?“

„Takovou ubytovnu paní vedoucí nemyslela. Ona zmiňovala ubytovnu pro bezdomovce a lidi bez přístřeší. Zde by vám sociální úřad bydlení zaplatil.“

„Že mi nepomůžete v nouzi finančně to bych snad ještě překousl, ale že mne jako stát nutíte k tomu, abych spadl ještě hlouběji, to už je moc. Já jsem pyšný, že se dovedu natolik uskrovnit, abych mohl žít ještě jakž takž důstojně a v soukromí i když „jen“ v pokoji o výměře 8,2 m2 se společnými sociálkami a vy mne posíláte do hromadné ubytovny mezi lidi z nichž většina boj o důstojnost dávno vzdala, žebrají, mnozí vybírají popelnice a živí se alkoholem. Na sociálním úřadě byste podle mne měli člověku držet palce když se snaží svépomocí odrazit se ode dna. Denně vás navštěvují zástupy občanů, kteří tuto snahu v životě neměli a s velkou pravděpodobností ani mít nebudou. A vy se mě ještě naopak snažíte zašlapat dolů, do země, jako obtížný hmyz…“ Hovor skončil.

„Teď už se nedivím, že si lidé na úřadech nestěžují. Cítí se v našem vykřičeně demokratickém státě pořád jako plebs (svobodné, ale bezprávné obyvatelstvo, chudina, prostý lid, pozn.aut.). Teď už se ani nedivím, že mnohé slabší nátury používají nuselských mostů, kolejišť, větví a jiných zoufalých útěků ze života. Když jsou na dně a nějaká ÚŘEDNICE je svým direktivně chvalitebným, lidsky ubohým způsobem shodí ještě hloub, vzdají i to nejcennější. Kdoví, zda by něco cítila, kdyby jí rodiče přišli říct, že jim svou odpovědí zabila syna. Asi nijak. Jsme jen číslo v kartotéce. Dokud zde budeme my pro úředníky nikoliv opačně…“

Kamarád smutně pokýval hlavou a odcházel. Nestěžoval si. Proto si stěžuji za něj alespoň tímto článkem. A v hlavě mi zní slova písně Michala Tučného: Tenhle příběh je pravda… akorát tu báječnou ženskou (úřednici) nepotkal.