Cesta na Nový Zéland - část 6.

>Poznatky čtenářky Babinetu paní Aleny V. z Přerova a jejího pobytu na Novém Zélandu upravila Jana Šulcová

Co mi na Novém Zélandu vyhovuje, je stravování. Oběd bývá jen lehký. Polévka, nebo sendvič a zelenina, ale formou, že si každý dá na co má chuť. Na naše poměry málo pečiva. Jeden nebo dva toasty , ale silně obložené rybou, sýrem, co dům má a k tomu spousta zeleniny. Večeře bývá jak u které rodiny, převážně kolem 17,00 hod. Na stůl se dá dušená zelenina, brokolice, mrkev, kukuřice, syrová zelenina. Přidají se párky, opečený špek. I když se to nezdá, je tato kombinace velice dobrá. Rýže není sypká, ale je to taková rýžová kaše s cibulí, ale chutná výborně. V každé rodině se vaří jinak. U mladých lidí se převážně vaří venku formou barbecue . V domě, kde není klimatizace je opravdu lepší vařit venku. Přes den se pije hodně kávy. Není zvykem , že by se večer jedlo. Možná tak k večerní kávě jen jeden biskvit. Při slavnostní večeři jsme měli jeden čokoládový vdoleček, hrášek šlehačky a trošku zmrzliny a všichni si to vychutnávali. Hodně se za všechno děkuje a chválí se kuchařka. Zdá se mi, že u nás se bere všechno moc samozřejmě. Všude na zahradách roste hodně bylinek a velké aloe, tak to se vaří. Říkají nám, že máme velké štěstí na počasí, pršelo zatím jen jednou. NZ je pověstný tím, že je tu velmi proměnlivé počasí. Svítí slunce a vzápětí prší.

Opět jsme prožili krásný den.

Vstáváme brzy, protože nás čeká náročný 3 denní okruh na sever. Vydali jsme se směrem na Opononi a to je na celý den. První zastávka byla v muzeu Kaori.

Viděli jsme Kaori , což je nejstarší a nejvzácnější strom Nového Zélandu. Roste do obrovských rozměrů. Vyrábí se z něho nábytek a je vhodný pros tavbu lodí. Muzeum bylo velmi hezké a pěkně vybavené. Zajeli jsme se také podívat do buše, kde se nachází největší a nejstarší Kaori strom na NZ. Ubytovali jsme se v příjemném motelu, potom malá procházka při západu slunce a je konec dne.

Ráno nás čekala delší cesta. Prohlídka nejstaršího dřevěného a kamenného domu na NZ ve městě Russell. Bylo to zajímavé, jak dokáží každou historickou budovu udělat zajímavou pro turisty. Všude se platí nějaké vstupné a ještě každý návštěvník nechá nějaký ten dolar na údržbu památek. Na oplátku návštěvník dostane všude spousty informací o té či oné pamětihodnosti. Plni nových vědomostí jsme se jeli ubytovat do krásného města u moře jménem Paihia. Velmi drahé bydlení. Bylo horko, tak jsme motorovým člunem jeli na malý ostrov se vykoupat a podívat se ještě na nejstarší kostel na NZ. Zastavili jsme se v malé kavárničce a dali si čaj po anglicku, koláč s marmeládou a šlehačku. To se musí zažít. Bylo to jako ve starých anglických filmech – odpolední čaj. Do večera zbývalo ještě něco málo času, tak jsme jeli podívat na obrovské plantáže, kde se pěstuje ovoce, pomeranče, kiwi, mandarinky a citrony. Bylo to moc zajímavé a super. U cesty jsme si koupili pomeranče a to už byl večer. Pomeranče byly hodně sladké a šťavnaté a také se mi líbila jejich forma prodeje. U cesty stojí stánek, ovoce je tam zabalené a oceněné v různé hmotnosti, místo prodavače je tam jen umístěná kasička, do které zákazník vhodí peníze za zboží. Vše je na důvěře lidí, jestli zaplatí nebo ne. Tam by nikoho ani nenapadlo nezaplatit. U nás by tam nezůstala ani kasička, ani ovoce.

Předchozí díly si můžete přečíst ZDE 1., ZDE 2., ZDE 3., ZDE 4., ZDE 5.