Střídavá péče: světlo na konci tunelu?

Střídavá péče, jedna forma péče o děti po rozvodu, má u nás zatím nízký kredit. Přitom může být dobrým řešením špatné situace – jak o tom svědčí i jeden muž – otec.

Poblíž Újezdu a skoro na Malé Straně v Praze je kavárna V sedmém nebi. Mířil jsem tam na setkání s mužem, který praktikuje střídavou péči o dceru. Kavárnu jsem neznal a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem ji našel. Zpětně mne napadlo, že moje hledání, bloudění, chození v kruzích připomíná proces, který prodělal můj respondent, když usiloval o střídavou péči. Do sedmého nebe se nedostal, ale jistý happy end zažil. Možná i proto odpovídal klidně a věcně. Zde je výtah z rozhovoru s mužem, jenž si přál zůstat v anonymitě.

Řekněte mi, prosím, nejdřív něco o sobě.

Bydlím v Praze, pracuji jako překladatel. Od roku 1996 nemám v občanském průkazu napsáno „svobodný“. Dcera se narodila v témže roce, návrh na rozvod manželství a svěření dcery do střídavé péče jsem podal v roce 2001 a od následujícího roku mám v občanském průkazu uvedeno „rozvedený“. Po roce nepříjemného rozvodového a opatrovnického konfliktu se nám podařilo dosáhnout dohody o střídavé péči a ukončit zhruba půlroční období, kdy bývalá manželka omezila kontakt mezi mnou a dcerou na pouhé dva víkendy v měsíci.

Co pro vás osobně znamená střídavá péče?

Znamená pro mne, a doufám, že pro naši dceru i pro bývalou manželku, nejlepší z možných řešení situace, kdy rodiče spolu nežijí a mají zájem se i nadále oba podílet na výchově dítěte. Znamená pro mne také snahu, úsilí, nutnost překonávání překážek, konfrontaci s nedostatkem informací a pochopení, a do jisté míry i poznání a nevyhnutelné zklamání.

Jak dlouho už jí praktikujete? A jak to konkrétně vypadá?

Střídáme se zhruba od roku 2000. Dříve jsme se střídali po týdnu, od roku 2004 po dvou týdnech. Dcera má v podstatě dva domovy, jeden u mě a přítelkyně, druhý u matky a jejího přítele.

Obecně střídání pobíhá tak, že dcera jednou za čtrnáct dní v pátek přichází do školy od jednoho rodiče a odchází po vyučování k druhému rodiči. S sebou nosí pouze školní aktovku a nějaké pro ni důležité drobnosti, v zimě stěhujeme také teplé zimní oblečení a boty. U každého z rodičů má svůj pokoj, oblečení a další věci, u otce fenu, u matky potkanku. Navštěvuje různé kroužky, některé každý týden, jiné podle toho, u kterého z rodičů pobývá. Rozhodnutím soudu je upraveno rovněž střídání o vánocích, velikonocích, jarních, letních i podzimních prázdninách a v den dceřiných narozenin.

Jak byste shrnul proces, který ke střídavé péči vedl? Myslím spíš ten osobní než ten soudní…

Eventualita rozchodu je něco, s čím je třeba počítat v jakémkoli vztahu, a vzhledem ke zkušenostem a informacím, se kterými jsem se seznámil, jsem v rámci takové eventuality vždy uvažoval o střídavé péči. Chápal jsem, že má jistě i své nevýhody a není aplikovatelná ve všech případech. Ale například pokud jsou rodiče různých národností a mluví různými jazyky, je střídavá péče příležitostí, aby se jim děti naučily – což je právě případ naší dcery. Každý rodič má jiné schopnosti a dispozice a je pro dítě obohacením, stejně jako styk s různými prostředími. Často je pro dítě rovněž pozitivní, že se o něj starají i noví partneři rodičů a jejich rodiče, neboť čím více lidí má dítě rádo, tím lépe. Proto jsem navrhoval střídavou péči od samého počátku. Nechtěl jsem se stát víkendovým otcem, který se vlastnímu dítěti pomalu, ale jistě odcizuje. Chtěl jsem s dcerou trávit normální všední dny a řešit její každodenní starosti, sdílet radosti, ukládat ke spaní atd... Odmítám stereotypní pohled na rozdělení úloh otců a matek při péči o děti.

Znáte i jiné otce, kteří mají dítě ve střídavé péči?

Bezprostředně ne. Střídajících otců je jako šafránu, pravděpodobně ještě méně, než otců s dětmi ve výhradní péči. Znám však mnoho otců, kteří o střídavou péči usilují, často velmi dlouho a neúspěšně.

Zájem dítěte má v našem systému hájit tzv. kolizní opatrovník?Jaké jsou vaše zkušenosti s činností kolizního opatrovníka?

Nepovažuji současný systém za něco, s čím bych se mohl ztotožnit a k čemu bych cítil jakékoli spoluvlastnictví či spoluúčast. Mé zkušenosti pochází z období 2001-2002. Kolizním opatrovníkem dítěte byl soudem ustanoven orgán sociálně právní ochrany dětí, tedy úřad, respektive odbor péče o rodinu a děti úřadu MČ Praha 5.

Tehdejší územně příslušná pracovnice odboru péče o rodinu a děti byla většinou pasivní. Její úloha v celém opatrovnickém řízení se omezovala na pouhé vedení spisu a nezřídka i na více či méně aktivní podporu některých kroků ze strany bývalé manželky, které byly v rozporu se zájmem dítěte, zákonem o rodině a zákonem o sociálně-právní ochraně dětí. Vnímal jsem její postoj jako otevřeně zaujatý. Navíc samotné vedení spisu a (ne)činnost této pracovnice (a dalších kompetentních osob) vykazovaly hrubé nedostatky, kvůli nímž jsem podal stížnost k veřejnému ochránci práv. Zástupkyně veřejného ochránce práv po prošetření uznala mou stížnost jako oprávněnou a následně se přístup odboru péče o rodinu a děti a nové pracovnice znatelně zlepšil. Stalo se tak nicméně až po ukončení opatrovnického řízení a po rozhodnutí o střídavé péči. Úřad jako kolizní opatrovník neměl tedy v případu naší dcery příležitost prokázat, že skutečně v souladu se svým posláním a s příslušnou právní úpravou hájí zájmy dítěte.

Pevně doufám, že se přístup kolizních opatrovníků již změnil nebo časem změní, avšak podle zpráv od dalších otců, kteří v současné době čelí podobné situaci, vím, že na mnoha místech je (ne)činnost tzv. orgánů sociálně právní ochrany dětí stejná, ne-li horší a poškozuje i nadále děti místo toho, aby je chránila.

Než se záležitost dostane k soudu, mohou ji řešit ještě jiné instituce. Jaké? Zkoušel jste využít služeb některé z nich?

Zkoušel jsem využít služeb poradny pro mezilidské vztahy, rodinu a manželství: poradenský psycholog, ke kterému jsem docházel, vyvíjel snahu o mediaci v rámci opatrovnického a rozvodového konfliktu, což bývalé manželce tehdy nevyhovovalo. Obrátila se tedy na ředitelku zmíněné poradny, jejíž přístup byl z mého pohledu naprosto nepřijatelný: nabádala mne, ať se smířím se situací, kdy mi bylo předběžným opatřením na návrh bývalé manželky a za podpory kolizního opatrovníka umožněno vídat dceru pouhé dva víkendy v měsíci. Navíc bývalá manželka několikrát porušila předběžné opatření a tak se stalo, že jsem dceru neviděl déle než měsíc.

Dále jsem naléhal na kolizního opatrovníka, aby zprostředkoval jakoukoli jinou mediaci a sám jsem nabízel bývalé manželce různé možnosti mediace. Tyto možnosti odmítla.

Můžete nějakou formu před- či mimo-soudního řešení péče o dítě doporučit?

Doporučuji vyzkoušet jakoukoli možnost mediace a vyhnout se vměšování státu (soudů, kolizního opatrovníka a dalších) do vztahů mezi rodiči a dětmi. Nedávat žádnou šanci advokátům a advokátkám, jejichž přínos je většinou nulový nebo negativní, nepouštět ke slovu nejrůznější příbuzné a známé našeptávače a našeptávačky: jejich zasahování do opatrovnických konfliktů a řízení je často destruktivní. Nikdo z nich se nebude o dítě potom starat, ti vypečenější vám dokonce naúčtují své „úkony“.

Ale když už se věc dostane k soudu… K čemu byste přirovnal soudní jednání o ní?

V mém případě mělo soudní jednání často zcela otevřeně diskriminační povahu. Chvílemi jsem se cítil jako v absurdním divadle, jindy jako při politickém procesu s „nepřítelem lidu“. Soudkyně (jak jsem se dozvěděl, sama rozvedená) mi opakovaně dávala různými způsoby najevo, že mne považuje za rodiče druhé kategorie. Například otázky „Jaký je zdravotní stav dítěte?“, „Jste finančně zajištěná?“ a řadu dalších kladla pouze bývalé manželce. Výpověď bývalé manželky obsahovala místy lži a výmysly, soudkyně tyto informace automaticky považovala za pravdivé a nijak je neověřovala. Má skepse vůči státnímu výkonu „spravedlnosti“ přerostla v otevřenou nedůvěru a již zmíněné zklamání.

Máte nějaké kuriózní zážitky?

Je mnoho situací, které jsem považoval za kuriózní nebo podivuhodné v dobách, kdy k nim došlo. Dnes je již vnímám bez velkého údivu, nepřekvapují mne. Zkušenost s opatrovnickými soudy a působením kolizního opatrovníka mne přivedla k poznání, že zákon o rodině a zákon o sociálně-právní ochraně dětí jsou příslušnými orgány v České republice vnímány jako vědecko-fantastická literatura, kterou nikdo přece nebere vážně.

A máte i zážitky povzbudivé?

Kromě již zmíněné stížnosti k veřejnému ochránci práv, která byla uznána za oprávněnou, nemám povzbudivé zážitky. Skutečnost, že se v případě naší dcery podařilo dohodnout a prosadit střídavou péči navzdory všemu a všem, doteď nepovažuji za povzbudivou vzhledem k okolnostem a úsilí, které jsem musel vynaložit. Povzbudivý je výsledek: střídavá péče o dceru, která výborně prospívá, je šťastná, zdravá a spokojená.

Co podle Vás brání tomu, aby se střídavá péče používala častěji?

Současné sociální a ekonomické uspořádání společnosti, orientace na zisk, různé stereotypy a předsudky, stát, dědictví křesťanského náboženství, nevzdělanost, pomstychtivost, zkostnatělé představy o rodině, existence manželství a jeho vnímání ve společnosti, současní soudci, soudkyně a další kompetentní osoby a jejich beztrestnost, stávající pojetí vzdělávání.

Autor Martin Jára je redaktorem gitY

Poznámka Redakce Babinet: Váš názor na střídavou péči můžete aktuálně vyjádřit v anketě na hlavní straně Babinet.cz