Může ...

Pokud byste se před dvaceti lety kohokoli, kromě několika špičkových odborníků (kterým se tehdy říkalo snílci), zeptali, jestli si člověk může na louce po telefonu popovídat s přítelem, který žije na druhé straně zeměkoule, samozřejmě byste řekli že ne (a poklepali byste si na čelo). Vida, dnes to je možné a v našich krajích už i běžné.

To, co je a není možné, je velmi relativní. Dosavadní levohemisférové myšlení začíná narážet na své limity, a ten, kdo trénuje myšlení pravohemisférové (někdy se mu zkráceně říká „pravé“), začíná v soutěžích o nejlepší a nejpřekvapivější (technologické a jiné) nápady vítězit. Je to logické, zatímco doposud jsme usilovně „mysleli“, jak se ukázalo v rámci zobrazení pomocí magnetické rezonance, jen částí levé mozkové hemisféry (i když velcí vynálezci měli své často velmi překvapivé metody, jak zapojit i tu pravou), pokud se podaří (například meditací, tvorbou, hádankami či pomocí psychowalkmanů) při každodenních řešeních nějakých zadání natrénovat stále větší podíl i pravé hemisféry, „múzy“ se začnou hrnout. Nápady, překvapivá řešení, inspirativní trendy… Není se co divit, když jsme (zjednodušeně napsáno) najednou navíc zapojili mnohonásobnou kapacitu operační paměti. Může člověk myslet lépe, rychleji a nápaditěji? Dnes tedy víme, že může.

Může se člověk zbavit svých celoživotních zbrklých reakcí (např. vzteku, nenávist, zbrklosti, žárlivosti a urážlivosti)? Zatímco na Dálném východě a v Indii vědí již dvě tisíciletí, že ano, a dalajlama o tom mluví stále dokola, my to zjišťujeme až dnes. Ale už to také víme: může.

Zatlačím na pilu: může člověk přejít bosýma nohama několik metrů rozžhaveného uhlí? Může, ale dokud to nezkusí sám, neuvěří.

Může člověk foukat na nějaký hudební nástroj a zároveň se nadechovat, takže zahraje neomezeně dlouhý tón? Může. Stačí se naučit cirkulární dech na didžeridu (a navíc se zbaví astmatu nebo už nikdy v životě nebude mít rýmu).

Může člověk zpívat dvouhlasně? Ano, také může.

Před lety měl v rámci Pražského jara nejlepší západní zpěvák alikvotního zpěvu David Hykes koncert v kostele sv. Šimona a Judy. Při tomto druhu zpěvu zpěvák zpívá jeden tón a v ústní dutině a prostoru kolem sebe velmi jemnými pohyby rtů, jazyka atd. jaksi vyfiltruje tzv. alikvotní, velmi vysoké a čisté tóny, tedy jakoby zpívá dvou a vícehlasně. Kdo netuší, myslí, že zní něco z playbacku. A nepochopí.

Nabízel jsem tehdy pořadatelům, že jim napíši letáček, ve kterém vysvětlím princip a „zázrak“ této, mimochodem, velmi terapeutické vokální techniky. To není třeba, naše publikum je vzdělané, všichni víme, o co jde, odmítli. Podivil jsem se, ale spokojil s jejich tvrzením.

Po velmi úspěšném koncertu, když jsme stáli frontu na kabáty, jsme s ženou zaslechli z několik stran variace na větu, svědčící o totálním nepochopení, a ke škodě pořadatelů a posluchačů, naprostém nedocenění toho, co právě slyšeli: „No, zpíval moc krásně, proč ale neukázali ty druhé zpěváky, to nepochopím…“

Letáček s vysvětlením by zcela jistě z tohoto koncertu tenkrát udělal událost roku (a životů mnoha posluchačů).

(Něco na přemýšlení pro notorické osočovatele: Hykes a mnozí další již umí zároveň zpívat jednu melodii pomocí hlasivek, a další plnohodnotnou melodii pomocí alikvotů. Nahoru, dolů, střídavě, jak chcete.)

Můžeme neuvěřitelné věci, jen když se rozhodneme. Pokud ale nechceme slyšet, pokud jiné, nové, velmi překvapivé náměty začneme okamžitě kritizovat, místo abychom se na nimi a sebou zamysleli, nebo je dokonce zkusili, nic nezměníme. Počátkem 90. let jsme byli s kolegy pozváni povědět něco o tom, co to je hnutí nového věku, na půdě Akademie věd v Klubu skeptiků Sysifos. Po svém exposé jsem byl zahrnut urážkami, odsudky, řečmi o pavědě atd. Jeden vědec na mne dokonce křičel: „Jediná pravda je pravda Kristova!“ Jiný mne začal obviňovat: „To, co jste nám tady povídal, jsou takové nesmysly, jako… jako…“ - nemohl najít příslušnou odpovídající metaforu, ale pak na to přišel a naběhl si na lopatu: „…jako kdybych tvrdil, že jeden člověk může zpívat dvouhlasně!“

A tak jsem vstal, a zazpíval alikvoty. Všichni předstírali, že nic neslyšeli a setkání rychle ukončili. Pak se přitočil jeden takový (na vizitce řadu titulů před a za jménem) a velmi sípavě, pomalu a namáhavě mi začal něco říkat. Bylo mi to hned jasné: „Vy máte chronické astma, že? A lékaři vám nedokáží pomoci, že? Že vy jste nikdy nepustil nikoho ke slovu, že?“

Přiznal, že ano, a sípavě se pokoušel naznačit, že ho zaujala poznámka o tom, že když se člověk naučí zpívat ty zvláštní tóny, že se konečně začne léčit. A on že má velmi těžké astma, vůbec nemůže mluvit, je v invalidním důchodu a jestli bych mu mohl pomoci.

Tak jsem mu poradil, ať si na tu svou vizitku zezadu napíše pět samohlásek, ú ó á é í, které když bude zpívat (a předvedl jsem mu jak), tak se zcela jistě za nějakou dobu svých potíží zbaví. Zbledl ještě víc, vytrhl mi vizitku z ruky a utíkal pryč.

Nechtěl slyšet. Nebylo mu tedy pomoci.

My ostatní ale můžeme vykonat neuvěřitelné věci. Jen když se rozhodneme, jen když se zbavíme svých (kdysi možná potřebných, ale dnes velmi omezujících) programů.

Tak znovu: Může člověk myslet lépe, rychleji a nápaditěji? Může se zbavit svých celoživotních zbrklých reakcí? Může přejít bosýma nohama několik metrů rozžhaveného uhlí? Může zpívat dvouhlasně?