Barcelona – adventní putování

Delší chvíli je při pohledu z okýnka pod námi vidět moře. Středozemní moře. Blankytné. Sem tam po něm přeběhne bílá vlnka. Už je možné rozeznat přístavní doky, tyčí se budovy, letiště. Někde v hloubi duše se mi při tom pohledu rozezněl až mrazivě silný hlas dávno zesnulého Fredy Mercurryho - Barcelooona.

Posledních pár minut letu, vyhlídková otočka nad hlavním městem Katalánie, srovnání kurzu a jde se dolů, níž, níž na přistávající dráhu. Venku sice po slunečném týdnu drobně mrholí, ale venkovních 20 stupňů ani v nejmenším nenasvědčuje, že je prosinec. Ještě několik málo zanedbatelných formalit, najít svá zavazadla a pak zhluboka nadechnout zdejší mořem prosycený vzduch.

Dostat se z letiště do centra města není nejmenší problém. Taxíky nejsou zdaleka tak drahé jako u nás. Hlavně se však na ně nikdo nemusí spoléhat. Vlaky, autobusové linky, to vše pendluje mezi letiště a centrem města s dokonalou přesností.

Za půl hodinky přestupujeme na Placa de Sants, na nejrozsáhlejším dopravním uzlu města. Naprostou raritou je, že metro i vlaky, celý transportní systém je důmyslně vybudován v podzemí. Kdesi nad námi je skutečné Placa de Sants, jedno ze tří hlavních náměstí, tvořící spolu s Placa de Espania a Placa de Catalunya největší síť kaváren, obchodů, restaurací, kiosků, tři nejdůležitější meeting pointy veškerého dění města. Dalších 15minut metrem a přijíždíme do přístavu.

Z pobřeží se město samotné, jako jemná vlna rozlévá do vnitrozemí. Za zády nám na vysokém piedestalu socha Kryštofa Columba hrdě tyčí směr, kde z oceánem leží vzdálená Jižní Amerika. Vnoříme se do města. Prodíráme se uzoučkými, dávnou minulostí dýchajícími uličkami, temnými, nesčetnými. Při prvním pohledu stejnými až k nerozeznání. Ulička, náměstíčko, lavička, ulička, náměstíčko stále nové a další. Podmanivé. Není možné nad nimi nejihnout, nežasnout. Přesně taková je historická část města Gothic.

Po hodině obdivů jdeme hledat místo k přespání. Opět žádný problém. V centru města není potíž najít hotel či hostel, za poměrně rozumnou cenu, s ohledem na to, že jste v samotném tepajícím srdci města.

Vyjít do večerních a nočních ulic je neodmyslitelný místní kolorit. Zde se nejezdí houfně nakupovat do předměstských hypermarketů, v umělých světech potkávat své přátele. Ve Španělsku se chodí zejména ve večerních hodinách s celými rodinami, přáteli, kamarády ven, do centra měst korzovat, prohlížet, posedět, povídat, potkávat. La Lambras. Nejznámější ulice. Místo mnoha proměn, stánků, trafik, i živých pouličních soch. Tady to žije. Ulice jsou plné, rušné celý den i noc.

Noční město září. Září do tmy nejen přicházejícím adventem. Blížící se Vánoce zde připomíná každý rohový dům přející „Bones Festes“ (veselé Vánoce).

Samotná část Gothic nabízející všem obdivovatelům krásy jako La Lambra, část původních hradeb města pocházejícího ze 4. století, staré římské domy, archeologické vykopávky.

To vše s dokonalým citem zakomponováno spolu s moderními prvky v naprostém souladu. Jsme svědky prolínání se mnoha kultur, náboženství, architektonických slohů v rozličných dobách v naprosté harmonii. Jedinečné.

Přesně do těchto míst jsou zasazena muzea jako Muzeum moderního umění, muzeum malíře Salvátora Dalího, v neposlední řadě i muzeum věnované nejslavnějšímu malíři 20. století, laický mylně spojovaného pouze s vrcholným kubismem, Pablu Piccasovi. Bez mála tříhodinnou prohlídku desítek děl z celého 70tiletého tvůrčího období génia by si neměl nechat ujít žádný návštěvník.

Z pohledu architektury by Barcelona nebyla tím čím dnes je bez jediného muže. Bez designéra a architekta Antonia Gaudího. Tento výjimečný muž zásadním způsobem ovlivnil precizně uplatněnou tvůrčí fantazií urbanistický ráz města. Zanechal zde odkaz, na který je právem hrdý každý Kataláňan. Casa Batló, Casa Mila, vrcholné dílo nikdy nedokončené katedrály La Sagrada Familia (Svatá rodina), jsou jednoznačně nejvyhledávanějšími turistickými zajímavostmi. Vidět na vlastní oči Gaudího mistrovská díla, žasnout nad hravostí, tvary bez hranic i použitými materiály, se zdá až nemožné. Přitom reálné.

Antonio svoji invenci uplatnil také při tvorbě enviromentálního projektu Park Guell. Do přírody zasazený obdivuhodný, fantazie plný rozlehlý areál parku s celým městem a mořem sahajícím až k obzoru na dlani.

Barcelona má rovněž své původní opevnění. V minulosti nezbytné, vojensky strategické místo s výhledem na otevřené moře poskytl kopec Montjuic, sahající od moře až k Placa de Espania.V historii zde vyrostla hradní pevnost, v 90.letech 20. století byl v jeho svazích vybudován jiný areál. Olympijský. Montjuic bude navždy spojen s Olympijskými hrami z roku 1992. Zde se rozprostírá až nezvykle drobně působící olympijský stadion. Znovu se z nitra dere nezapomenutelný hlas Freddyho Mercurryho. Nic na síle ducha místa nemění ani komplexní rekonstrukce areálu.

Olympijské hry se nesmazatelně zapsaly do sportovní historie, avšak jeden sport je s Barcelonou neodmyslitelně spojen trvale. Fotbal. Teprve se Španělku jsem pochopila co opravu fotbal je. Tato hra zde není záležitostí rozvášněných fanoušků. Je rodinnou i společenskou událostí v plném slova smyslu. Fotbalový stadion No Camp, klub FC Barcelona a hráč číslo 1. Ronaldino jsou zde národními ikonami.

S cílem bloumat ulicemi milionového města, podnikat stále nové objevy, nechat se pohltit pohodovou, chladně slunečnou atmosféru, vyměnit lehce nervózní předvánoční shon za uvolněnou mnohonárodnostní Kalatánii bylo pro mne letošním nejkrásnějším adventním časem.