Trpí jen ten, kdo nezná svoji cenu

gitA prezentuje profil úspěšné, sebevědomé ženy, jejíž práce může sloužit jako jeden z příkladů schopnosti žen vyrovnat se v podnikání mužům.

Jako mnoho současných Češek tvrdí, že žena má plnit tradiční ženskou roli, opodstatněnou kulturními stereotypy, jež považuje za přírodní pravidla - žena má být „tou lovenou a hýčkanou“. Ona sama však, místo aby se v domácnosti nechávala hýčkat, s velkou rozhodnosti podniká a dává velký důraz na schopnost se ve společnosti prosadit, nejednat „uťáple“. K ženám, které si stěžují, je tvrdá.

Rozprodala kdeco, aby mohla koupit pletací stroj. Dnes vlastní návrhářskou firmu a zaměstnává osmadvacet žen a jednoho muže – svého manžela, který se stará o distribuci. O českých ženách si myslí, že jsou emancipované více než muži.

Příběh módní návrhářky Dany Dobřichovské nepostrádá rysy červené knihovny. Odmala ji bavilo pletení a háčkování. Její maminka prodávala kožešiny a klobouky. „Zkrátka jsem vyrůstala v hadrech,“ směje se Dobřichovská. V Pardubicích se vyučila prodavačkou textilu a oděvů. „Měla jsem špičkovou mistrovou, paní Hubíkovou. Té patří můj velký dík. Od ní se mi dostalo praktického základu o všem, co dnes ke svému podnikání potřebuji,“ říká. Poté vystudovala střední ekonomickou školu, tento obor ji však tolik nezaujal. Podnikat začala v roce 1994, předtím byla na mateřské dovolené a ještě předtím pracovala coby administrativní pracovnice v oblasti těžkého průmyslu. Nejprve pletla v ruce, především pro sebe a blízké. Následně neváhala a investovala sto tisíc korun do pletacího stroje. Jelikož takovým obnosem peněz tenkrát nedisponovala, byla nucena prodat vše možné z domácnosti.

„Sortiment mé firmy Pleta Design tvoří pletená móda. Máme několik druhů pletacích strojů. Od hrubých po jemné. Dále vyrábíme háčkované modely - šaty či plavky. Ty jsou kombinované s textilními materiály. Všechny pletené části jsou ujímané, o to je jejich výroba náročnější. Výjimkou je nový styl, pletený vzhled na šitých kabátech, sakách, bundách a vestách. Ať dámských, či pánských,“ říká o svých produktech. Vlastní dva obchody – v Benešově u Prahy a v Jihlavě. Chystá se otevřít další dva – ve Žďáru nad Sázavou, kde žije, a v pražském Vinohradském pavilonu. Zakládá si na tom, že své modely vyrábí jen v malých sériích. „Od každého udělám tak deset kusů. Pokud je o ně velký zájem, přidělám je. Obměním ovšem barvu i materiál. Aby v jedněch šatech nechodila celá republika…,“ směje se. Podle jejích slov jí nepřipadá těžké „ukočírovat“ osmadvacet zaměstnankyň a jednoho zaměstnance. „Je to o vzájemné důvěře,“ vysvětluje.

Její modely se dají pořídit za dostupné ceny. A to navzdory tomu, že je na módních přehlídkách, jež každoročně pořádá, předvádějí známé modelky. „Chci, aby kostýmy, šaty či svetry mohly nosit všechny ženy, kterým se líbí,“ říká. Její chloubou jsou také kalendáře: první – pro rok 2006 – nafotila v Cannes, druhý – pro rok 2007 – v karlovarském hotelu Pupp. Její modely na nich předvádějí kupříkladu Miss Jana Doležalová, Petra Minářová či moderátorka Štěpánka Duchková. S těmito ženami Dobřichovská ráda spolupracuje. Inspirují ji ale i mnohé zákaznice. „Takové, které rády experimentují. Které přijdou s konkrétní představou a odcházejí s úplně jiným modelem, až jsou samy překvapeny. Je to tím, že si nechají poradit. Nejvíce se mi líbí, když si žena přijde pro černé šaty a odnese si bílé,“ říká.

Módní návrhářka si myslí, že české ženy jsou hodně emancipované: „Rozhodně více než muži, i když to samozřejmě neplatí u všech.“ Necítí se být, jak říká, „ortodoxní feministkou“. „Žena má být ženou, muž mužem. Měla by platit určitá přírodní pravidla. Žena má být tou lovenou, hýčkanou. Chlapa k životu potřebuji,“ vysvětluje svůj postoj. Na otázku, zda se ve svém podnikání setkala s diskriminací kvůli pohlaví, odpovídá negativně. „Jako žena to mám ve své branži mnohem jednodušší než muž. Moje práce je líbivá. Mnoho mužů spíš obdivuje, čeho jsem dosáhla. I já jsem na sebe pyšná. Těžší to mají módní návrháři, kterým každý předhazuje, že jsou údajně všichni čtyřprocentní,“ říká. V práci ji podle jejích slov podporuje i manžel. „Absolutně. Bez jeho podpory a pomoci bych to nezvládla. Můžeme se na sebe navzájem spolehnout. Jen je mu někdy nepříjemné, když mluvím v jednotném čísle a říkám, že to a to udělám. On už je ve firmě také, a i když jsem ji rozjížděla sama, tak by více uvítal množné číslo. Říkám to ze zvyku, ani si to neuvědomuji,“ vysvětluje.

Osobně se prý v Česku nesetkala s porušováním lidských práv žen, i když ho nepopírá. „Mnoho lidí, včetně žen, si za způsob, jak s nimi druzí jednají, mohou sami. A to tím, že k tomu zadávají příčinu tím, jak vystupují, jak se chovají, jaká z nich jde energie… Když se budete chovat uťáple a neustále se kritizovat, což je špatná vlastnost především mnohých žen, nemůžete se pak divit, že vůči vám chybí respekt. V této společnosti má každý přece tolik možností, jak dokázat žít jinak, jak dokázat svou cenu. Trpí jen ten, kdo to neumí,“ říká nekompromisně. Na poznámku, že takovým lidem by měla společnost pomoci, reaguje, že „někteří lidé pomoc ani nechápou“. Mezinárodní den žen je podle jejích slov „hezký symbolický den a je na každém, zda ho chce udržovat“. Ona osobně jej prý nepreferuje, z Významných dnů ČR by jej však (jak chtějí někteří senátoři) neodstraňovala: „Osmého března nečekám na kytku, ale uznávám, že je ten den pěkný třeba proto, že si lidé vzpomenou na svou maminku“.

Dana Dobřichovská

Narodila se 19. července 1966 v Havlíčkově Brodě, dětství prožila v Chotěboři. Vyučila se prodavačkou v oblasti textil-oděvy, poté absolvovala maturitní zkoušku na střední ekonomické škole. Pracovala v těžkém průmyslu jako administrativní pracovnice. Od roku 1994 se živí coby módní návrhářka, je majitelkou firmy Pleta Design. Je vdaná, její manžel Martin Dobřichovský se od roku 2001 stará o distribuci výrobků její firmy. Má dvě děti – patnáctiletou Janu a třináctiletého Tomáše.

Autorka článku je interní redaktorkou gitY Andrea Cerqueirová.