Kvůli partnerovi se u mě začaly probouzet sklony k sebepoškozování. Pomůže už asi jen odborník, píše Karin

Vyrůstala jsem v rodině, kde se na psychiatry a psychology pohlíželo jako na něco, co je jen pro blázny. Náš táta byl v tomto ohledu přeborníkem vůbec a vždy na tyto typy odborníků koukal skrz prsty. Každý, kdo se jen slovem zmínil, že snad potřebuje psychologa, byl v očích táty blázen, který má jen spoustu volného času. Když v takovém názorovém prostředí vyrůstáte, dost vás to v dospělém životě ovlivní.

ilustrační foto / Freepik

Celý zmíněný dospělý život jsem na muže měla smůlu. Většinou šlo o alkoholiky nebo dlužníky. Šťastný vztah jsem do svých třiceti let nepoznala. Většina mužů mě jen využila a doslova odkopnula. A pak přišel, po všech těch neúspěšných vztazích, můj současný přítel. Jsme spolu tři roky, ale až teď se ukazuje, jaký opravdu je. Je to typický manipulátor, který mě během všech těch let plíživě odstřihával od mých nejbližších a přátel. Celou tu dobu jsem díky růžovým brýlím nepoznala, co mi vlastně provádí. Když vám vztahy nevychází, dostanete se do stavu, kdy jste vlastně zoufale rádi, že s někým vůbec jste. Můj partner byl navíc velmi okouzlující, inteligentní a je i pracovně velice dobře postavený. Dlouho jsem neviděla a nechtěla vidět, že jde o vyloženě toxický vztah.

Do tuhého však začalo jít, když jsem před půl rokem otěhotněla. Můj partner tehdy zuřil a bylo to také poprvé, kdy mě uhodil. Vzal si do hlavy, že dítě jsem si někde uhnala a nechtěl ani za nic věřit tomu, že jde o jeho potomka. Na potrat, do kterého mě těmi nejodpornějšími způsoby nutil, jsem nakonec opravdu šla. A právě v té době se u mě pravděpodobně začaly projevovat sklony k sebepoškozování.

Potrat si nikdy nepřestanu vyčítat a úlevu jsem začala nacházet v bolesti. Přišla jsem na to vlastně náhodou, když u mě nešikovností došlo k ošklivým popáleninám. Tam někde jsem si všimla, že bolest je příjemná a přináší úlevu. Během hojení se ke mně přítel choval moc hezky. Když se ale popáleniny zahojily, přítel své chování vůči mně ještě výrazně zostřil. Začala jsem se tedy kousat do ruky. To na nějakou dobu stačilo. Dále to pokračovalo řezáním do míst, která nikdo nevidí, cíleným hladověním, nebo naopak zase nesnesitelným přejídáním. Vždy se snažím nějak přestat, ale v sebepoškozování jsem už asi příliš hluboko.

Ráda bych šla k nějakému odborníkovi, ale nemůžu se k tomu odhodlat. Kdykoliv k sebepoškozování dojde, přítel se změní k nepoznání. Je poté vždy hodný, milý, pozorný a pečuje o mě. Svým způsobem se mi takové eso v rukávu líbí, ale na druhou stranu samozřejmě vím, že je něco špatně a měla bych to řešit. Nevím ale jak a tápu pochopitelně také v tom, zda si pomoc vůbec zasloužím.

Karin, 33 let