Mám čtrnáctiletou dceru, kterou vychovávám sama od jejích dvou let. Od jejího otce jsem tehdy odešla a bylo to to nejlepší, co jsem pro nás dvě mohla udělat. Když se dcera narodila, její otec začal dost pít. Množství alkoholu se navyšovalo a k tomu se přidala agrese. Když jsem nakonec po nějakém čase dostala první ránu, sbalila jsem nás a upalovala pryč. Postavila jsem se na vlastní nohy, začala s dcerkou nový život a partnera jsem nechala, aby se klidně zničil. Tak se také stalo a před pěti lety zemřel.

Během těch dvanácti let, co jsme samy, jsem pochopitelně nějaké vztahy měla. Nikdy to ale nebylo ono a ve finále vztahy vždy na něčem ztroskotaly. Já nejsem člověk, který by tlačil na pilu a umím být sama. Nepotřebuju muže za každou cenu. Umím se o sebe i o dceru poměrně slušně postarat i finančně, a uhánět tak nepotřebuji ani sponzory. S dcerou nám to parádně klape a jsme zvyklé, že se nám do ničeho nemontuje nějaký muž. Teď nedávno se však jeden objevil.

ilustrační foto / Freepik

Pán v letech, se kterým jsem se seznámila na jedné společenské akci, je po všech stránkách úžasný. Má už ledasco odžito a to se mi líbí. Oceňuji na něm, že neřeší kdejaký nesmysl a nehledá problémy tam, kde nejsou. Náš vztah trvá už rok a je to pořád moc hezké. To, že dcera už je velká a v mnoha směrech samostatná, pochopitelně takovému románku hraje do karet. Můžeme být spolu s partnerem téměř vždy, když chceme.

Asi po necelých třech měsících jsem partnera své dceři představila. Zpočátku se zdálo, že si sedli. Nezpozorovala jsem žádné zádrhely a očekávala jsem, že to takto půjde i nadále. Předpokládala jsem také, že když je můj partner starší, pochopí, že vměšovat se do výchovy mladé puberťačky, není úplně ten nejlepší nápad. Partner teď však razí pravý opak a tím pádem i kazí vše, co se dá.

Na začátku našeho vztahu jsme se dohodli, že spolu bydlet nechceme. Oba jsme zvyklí na svou svobodu, děti máme velké a tím pádem není co řešit. Není nutné se k sobě stěhovat a zabřednout do stereotypu. Je to hezké tak, jak to je. Na tom se shodneme a držíme si to dál. Když jsem pár dní v měsíci já u partnera, všechno je v pořádku. Když ale pobývá on u nás, je to většinou o hádkách. Plete se mi totiž do výchovy, byť sliboval, že to dělat nebude a vše je podle něj špatně.

Začalo to nenápadně. Konkrétně tak, že si se mnou o dceři spíše jen nenuceně povídal. Rozebírali jsme spolu, že s dcerou jsme kamarádky a že si maximálně důvěřujeme. Respektoval to a pro můj styl výchovy jsem vnímala i jakési nadšení. Teď je však vše jinak. Dle něj má dcera moc volnosti. Nikdy jí prý nic pořádně neřeknu, když se například opozdí s příchodem domů, proč ji nechám, aby se malovala, proč ji nechám jen tak se poflakovat a nepošlu ji na brigádu, proč jsem jí koupila mobil, když ten starý byl ještě dobrý, proč jí vyhovím vždy, když si na sebe chce koupit něco hezkého, proč spolu pořád trajdáme po kafích, proč netrávím více času s ním, ale jsem raději s dcerou, atd. Je to pořád něco a ohromně mě to vytáčí.

Samozřejmě jsem se o tom s přítelem snažila narovinu promluvit. Byl však ukřivděný jako malé dítě a nebyla s ním dále řeč. Vždy jen odsekne, že jemu to může být jedno a tím končí debata. Ve vzduchu je pak ale odporné dusno a mám sto chutí poslat ho domů. Při jeho tvrdohlavosti a hrdosti si ale myslím, že to bych udělala jen jednou. Už by nepřišel.

Celá ta situace mě mrzí. Myslela jsem si, že tohle už bude stálý vztah a že tento muž je natolik sebevědomý, aby dodržel, co slíbil. Nechápu, proč má potřebu se do mojí výchovy montovat a ničit tak vše hezké, co mezi námi je. Jestli jsou takoví všichni muži, nakonec budu raději opravdu sama.

Ilona, 43 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.