Předvánoční shon

Asi týden před Štědrým dnem jsem se vydal společně s dcerou Terezkou na velký nákup do obchodního centra Letňany. Bydlíme v nedalekém Mělníku a Terezka dojíždí na střední školu do Prahy. Byl pátek odpoledne a dali jsme si sraz uvnitř nákupního centra. Dcera byla ráda, že nemusí jet domů autobusem a už tam na mě netrpělivě čekala. Hlavní parkoviště bylo totálně

nacpané, nezbývalo tedy nic jiného, než auto zaparkovat na jiném místě z druhé strany centra. Trochu jsem se tím zdržel, ale volné místo jsem našel a mohli jsme v klidu nakupovat. Ten den byl pro mě v práci dost náročný, hlavou se mi honily všelijaké myšlenky, nesoustředil jsem se. Navíc všude bylo pekelně narváno. Když jsme asi po dvou hodinách náročného nakupování vyjeli vozíkem ven na čerstvý vzduch a vyrazili k našemu autu, byl jsem moc rád. Jenže - jednoduchá věc, ale já nemohl najít auto. Nemohl jsem si vzpomenout. Procházeli jsme parkoviště určitě půl hodiny, ale bezvýsledně.

Asi nám ho ukradli. Nechtěl jsem tomu věřit, protože vůz jsme nedávno koupili. Propadl jsem panice a nezbývalo nic jiného, než zavolat na policii a vše oznámit. Policisté přijeli za delší dobu a má nervozita stoupala.

Říkal jsem si, pěkný dárek k Vánocům, někdo nám ukradl auto. Začali se vyptávat na auto, kde jsme přesně parkovali a tak. Jenže to byl problém. A tak mě naložili do svého auta, Terezka hlídala nákup, a jezdili se mnou po parkovišti a hledali jsme vůz. A tak jsme objeli nákupní centrum a přesunuli se na druhé parkovací místo a v tom jsem si vzpomněl. Auto tam samozřejmě stálo, spadl mi kámen ze srdce. Připadal jsem si jako hňup, dcera se mi smála, ale byl jsem rád, že to všechno takhle dopadlo. V klidu jsme naložili nákup a vyrazili domů.

Výkřiky

Když přichází zima a sněhoví poslíčci odstartují vánoční úklid, výměnu pneumatik a výběr předtištěných vánočních přání, tak vyrážím za nákupem dárků pro své milované.

Letos to ovšem bude jiné. Můj milý mi poslal »esemesku« ve které stálo: Končím a příště se sejdeme jako kamarádi. Okamžitě mu volám, ale nebere mi telefon. Cítím se ponížená, zraněná a odhozená. Tak tohle je to chlapské jednání na rovinu, na které byl tak hrdý? Stále přemýšlím, co jsem udělala špatně. Ano, přiznávám, že jsem chtěla víc než jen občasné posezení u kávy a rychlý sex v autě. Přiznávám, že jsem chtěla, abych na prvním místě byla já a ne jeho práce. No nic, už si nebudu sypat popel na hlavu a rozlepovat další balení papírových kapesníčků. Udělám si dnes hezký den a koupím si něco pěkného.

Pomalu se procházím pulsujícím městem, vnímám vánoční atmosféru, vůni cukroví, míjím zářící obchody. V tom mi ušima prolétne bolestivé psí naříkání. Otočím se a vidím, jak přiopilý bezdomovec surově bije vodítkem psa. „Co to děláte, okamžitě toho nechte, nebo volám policii!“ zakřičela jsem na něj.

„Hleď si svýho a táhni k čertu, děvko!“ zněla nevybíravá odpověď. „Pusťte ho,“ řekla jsem pevným hlasem a začínala se bát. Nikdo z kolemjdoucích se mě nezastal. „Když nechceš zmizet, tak já ti pomůžu, “ zasyčel ten nelida a vrhnul se na mě s napřaženou rukou. Zůstala jsem jako ochrnutá, neschopná se bránit. Najednou jsem měla před očima černo. Byla to bunda mladého, vysokého muže, který mne zakryl vlastním tělem a zabránil tomu darebákovi, aby mě uhodil. Zkroutil mu ruku za záda a pak dostaly věci rychlý spád. Zavolala jsem policii, která zmítajícího se neurvalce odvezla.

Pes se během vysvětlování a zapisování někam ztratil a já zůstala se svým neznámým zachráncem sama. Hlouček čumilů se pomalu rozešel a já se ze šoku rozplakala. Podal mi kapesník a počkal až se uklidním. „Pomohl byste mi najít toho psa?“ špitla jsem s obavami.

„Rád, a jmenuji se Dominik,“ s úsměvem mi jemně setřel z tváře velkou sněhovou vločku. „Nikola, moc mě těší,“ odpověděla jsem a nemyslela jsem to, jen jako zdvořilostní frázi. Cítila jsem, že se zamilovávám a snažila jsem se tomu zabránit, protože jsem se obávala dalšího zklamání. Marně. Jiskřičkám v jeho očích se nedalo odolat.

Vyplašené, prochladlé zvíře se choulilo za popelnicemi. „Odvezu ho do útulku pro opuštěná zvířata,“ navrhla jsem.

„Souhlasím, chtěl jsem říct totéž,“ mrkl na mě Dominik a zadíval se na mě tak něžně, až se mi zatajil dech a srdce začalo bít na poplach. Během cesty jsem se dozvěděla, že jeho partnerka odjela původně na rok do Anglie hlídat děti, ale našla si tam přítele a už se nevrátila.

Čtyřnohého kamaráda jsme odevzdali do dobrých rukou a při návratu mě Dominik pozval na čaj. „To je výborný nápad,“ odvětila jsem a prokřehlýma rukama si utřela červený nos. Šálek horkého, voňavého čaje se skořicí rozpustil poslední napětí a v přítmí čajovny jsme strávili příjemný večer. Naše setkání neskončilo se zabouchnutím dveří a začali jsme se scházet pravidelně. Shodli jsme se na tom, že spolu chceme žít a přestěhovali se do domečku na kraji města. Krátce před Vánocemi padlo rozhodnutí, že nezůstaneme jen sami dva.

Vzali jsme si toho pejska z útulku.