Život s dětmi je plný štěstí

Je to ale štěstí složené z malinkých střípků, okamžiků, které mě zaplaví teplem u srdce a stejně tak jak rychle přišly zase odcházejí. A v tom je jejich kouzlo, ta pomíjivá nezachytitelnost. Navíc si je nevynutím, nenaplánuji, nemám nad nimi moc … Jsem šťastnou mámou dvouletých dvojčátek.

Život s dětmi je však také řádně vyčerpávajícím čtyřiadvacetihodinovým tréninkem sil, a to nejen fyzických ale i duševních. Ani ten nejlepší tým fyzio a psychoterapeutů by nevymyslel tak intenzivní trénink všech svalů a kloubů mámina těla současně se stoprocentním nasazením všech buněk mozkových.

Při pohledu z okna se většině maminek, mě samotnou nevyjímaje, tento víkend lehce sevřel žaludek. Lehce proto, že jsme již dětmi vytrénované a jen tak něco nás přeci nerozhodí, natož první sníh, chumelenice a mráz. V hlavě mi proletěla nevyřčená věta: „A je to tady, zase…“. Mé děti však s upřímností sobě vlastní a nefalšovaným nadšením stály u okna a překypovaly radostí. „Nih, padáááá….! Konkolovat…“ (překlad: padá sníh, musíme ho jít zkontrolovat). Objala jsem své malé chlapy, vyzbrojila se širokým úsměvem a přesvědčila je, aby se před cestou ven vyčůrali na nočníček. Bez plenek jsme teprve měsíc a tak se můj maminkovský život obohatil o plánování a správné načasování čůracích a kakacích aktivit dětí. Má, již značně přeplněná, kapacita mozku si tak musela najít místo na rychlé rozhodování o tom, kdy dát dětem napít, abychom zvládli cestu vlakem či autobusem, zda dojdeme támhle k tomu sloupu či stromečku nebo svlékneme kalhoty uprostřed přechodu pro chodce …

Vrátím se však k našemu odchodu na procházku, jejímž cílem bylo zkontrolovat sníh, abychom mohli odpoledne podat tatínkovi podrobné sněhové zpravodajství. Zvládli jsme se vyčůrat a já zahájila přesvědčovací řeč o nutnosti obléci si teplé zimní kombinézky, čepice, falešné roláčky a rukavice, protože venku je veeeeliká zima a hlavičce, krku, bříšku a ručičkám by byla veeeeliká zima. Zabralo to. Já, ještě v pyžamu, využila natěšené nálady dětí a začala oblékat první, pro zjednodušení dalšího výkladu, řekněme „kousek“. Zvládli jsme obléct falešný roláček a čepici. Mezitím opodál postávající druhý kousek sebral obě kombinézy a utíkal s nimi kamsi přes celý byt (máme 3+1, docela prostorný, s možností oběhnout si kolečko přes spojenou chodbu, kuchyň a obývák). Běžela jsem s několikavteřinovým zpožděním za ním, v ručičce už měl bohužel jen jednu kombinézku. Rychle jsem mu ji zabavila a jako správný stopovací pes jsem kopírovala nazpátek dráhu běhu dítěte a hledala druhou kombinézku. Byla ukryta v postýlce mezi peřinami a polštáři. Vítězně jsem si obě kombinézky nesla na chodbu bytu a pokusila se nechat nastoupit dvoučlennou vlčí smečku (toho času již značně rozdováděnou) k další fázi v procesu oblékání kombinézek. Nezdařilo se. Odchytila jsem tedy jeden, náhodně kolem běžící, kousek a stále s úsměvem a povídáním o veliké zimě začala oblékat, nejprve roláček, čepici, kombinézku. Aby se mi odchycený a úspěšně oblečený kousek nepřehřál než odchytím druhý kousek otevřela jsem dveře bytu na chodbu a vysvětlila mu, že musí počkat na maminku a brášku. Jak jsem mohla být tak naivní! Zatímco jsem lovila v bytě neoblečený kousek, již oblečený kousek se vydal bez botiček na průzkum našeho třináctipatrového paneláku. Dveře v mezichodbičce k výtahům se mu podařilo otevřít poprvé (jsou dosti těžké, špatně se otevírají i dospělému, děti však dokáží leckdy „nemožné). S neoblečeným odchyceným kouskem v náručí jsem vyběhla z bytu hledat průzkumníka. Běh se čtrnáctikilovým závažím do desátého patra byl náročný, ale pochválila jsem se za správný odhad kam se vydat hledat, dle smíchu odrážejícího se na poschodích jsem chvíli váhala zda dolů či nahoru. Vrátili jsme se do bytu, ještě stále jsem se usmívala. Naštěstí se otevřené dveře bytu nezabouchly (klíče jsem si na běh „dovrchu“ jaksi pozapomněla vzít s sebou, příště budu důkladnější) a ani jsme nikoho nepotkali, takže mé pánské kárované pyžamko velikosti XXL se nedočkalo obdivných pohledů zvědavých sousedů.

„Důležité je se nevzdávat“ řekla jsem si potichu a stále s úsměvem jsem děti nakonec doslova „uargumentovala“ alespoň k minimální spolupráci. Dosáhli jsme stavu, kdy oba kousky měly oblečené kombinézky, jednomu kousku však chyběla čepice a roláček. Mozkové závity pracovaly na doraz, krátkodobá paměť se přehřívala. Došlo mi, že čepičku a roláček si svlékl onen kousek, kterému jsem je oblékla na počátku naší bojové akce, když jiný kousek utíkal schovat do postýlky kombinézku. Na mé otázky kam se vydat hledat oba kousky svorně cudně a nevinně klopily zrak a mlčely jako hrob. Přesvědčit kousek bez čepice a roláčku, aby si vzal náhradní čepici a šál, jiný než má bráška, jsem vzdala už jen ve fázi teoretických úvah. Dvojčata, alespoň ta moje, si pečlivě hlídají, aby bráška náhodou neměl něco lepšího, jiného … Další pátrací akci po ztraceném roláčku a čepici jsem se rozhodla odložit až po návratu z procházky. Nezbývalo nic jiného než přesvědčit oba kousky, že lepší budou náhradní čepice a šály pro oba. Vzpouzeli se, ale nedalo se nic dělat, občas je potřebné a oboustranně prospěšné použít při komunikaci s dětmi mírného, efektivně řízeného násilí. Po krátké hádce kdo si bude první obouvat botičky nadešel čas, abych se i já, maminka, oblékla do veliké zimy. Jak ale udržet děti v klidu a v omezeném prostoru chodbičky před bytem (nebojte, již pro jistotu zamčené) alespoň po dobu několika minut? Děti musí mít neustále nějaký program, zábavu, činnost, úkol. Vyndala jsem z polic botníku ledabyle naskládané boty a poprosila děti, aby je urovnaly zpět. Zdálo se, že úkol je zaujal, daly se do práce a já se na několik minut ztratila do útrob bytu. Popadla jsem batoh s nachystanou termoskou s teplým čajem, svačinkou a náhradními oblečky pro moje drobečky (pohotovostní výbavu mého batohu nebudu raději rozebírat, vydala by na další článek), oblékla na sebe první kousky oblečení co byly po ruce, nehledíc na to zda jsou manželovy či moje, proběhla byt zda nehrozí nějaká neodvratitelná katastrofa typu požár, potopa, a už jsem stála natěšená na chodbičce. Moji malí miláčkové však mezitím (odhaduji čas své přípravy asi na tři minuty) usoudili, že nejen botičky z našeho botníku ale i botičky sousedovic potřebují uklidit. S hurónským pokřikem je vyhazovali z polic. „Na děti se nemá křičet“, říkám si v duchu, zatímco řvu na chodbičce jako hladový lev na svoji smečku. Ani Columbo by nedokázal tak rychle rozlišit a identifikovat asi dvacet párů obuvi a přiřadit je k osobám sousedů, kteří sestávají z jednoho starého mládence žijícího s matkou a rodiny se třemi dětmi.

Jsme ve finiši, stojím s dětmi před výtahem, povídám jim o sněhu, o procházce a … v tu chvíli oba zahlásí, že chtějí kakat! Věřit, nevěřit? Ale prověřit se to musí, odemykám dveře bytu, svlékám pracně oblečené kombinézky …

Jsem šťastnou maminkou dvouletých dvojčátek!