Ženy politika nebaví?

Když ženy nechtějí vládnout, ať si nestěžují, že jim vládnou muži.

Dostal se mi do ruky pražský seznam kandidátů ODS do blížích se voleb a stejně jako by černoch (třeba v Americe) hledal, kolik je mezi nimi černochů, já jsem jako žena zapátrala po ženách. Ze 70 kandidátů jich je celých 11! Spoustě mužů se to jistě bude zdát až dost, mně vadí, že jich není 35, či spíše 36 či 37, vzhledem k tomu, že ženy tvoří v naší společnosti mírně nadpoloviční většinu. A také mi vadí, že první z kandidátek je uvedena až na 11. místě. Před ní jen a jen muži.

Z následné neformální diskuse s příslušníkem opačného pohlaví vyplynulo, že počet žen na této kandidátce odráží zájem, či spíše nezájem, žen o účast na politickém životě. Ženy se prostě do politiky aktivně nezapojují, protože když přijdou z práce domů, musí se postarat o děti a konec konců, i ti jejich chlapi večer čekají teplou večeři. A ten chlap, když po tom schůzování po večerech uspěje a někam ho zvolí, nakonec dosáhne i nějakého toho finančního zisku, čímž to té ženě vynahradí a tak je to spravedlivé.

No nevím, jestli v zápalu diskuse nemělo spíše zaznít, že ženy se „chtějí“ postarat o děti a uvařit teplou večeři než že tuto činnost „musí“ vykonávat. Protože kdyby „nechtěly“, tak nejsou tak neschopné, aby si to nějak nezařídily. Otázkou je, zda ušetřený čas potom skutečně věnují „politice“ anebo ho využijí jinak.

Kdybychom chtěli analyzovat, proč není politika pro ženy tak lákavá, jako pro muže, museli bychom se nejdříve zeptat, co na politice muže tak přitahuje. Touha po moci a vlivu? Seberealizace? Egoismus? Peníze? Snaha vykonat něco dobrého pro ostatní? Masochistická záliba v nekonečných tahanicích, schůzování a dohadování se s „přáteli“ i „nepřáteli“? Nevím. Jak (zatím) znám muže, tipla bych si především na tu touhu po moci. Muži touží vládnout. Ženy tedy zřejmě ne. Protože kdyby i ony toužily po moci tak intenzivně jako muži, byla by jich na všech kandidátkách nejméně polovina, ne-li více, a na prvních místech.

Nevím, proč ženy netouží po moci. Snad je to dané tisíciletími výchovy, kdy musely pod hrozbou tvrdých fyzických trestů až smrti skutečně jen poslouchat, samozřejmě muže, a všichni si na to zvykli tak, že žena usilující o moc je vnímána jako něco nepatřičného. S takovým pocitem „nepatřičnosti“ se dokáže vyrovnat jen mimořádně silná žena, a těch je zřejmě málo. Celá společnost totiž již od malých dívenek očekává, že „nebudou silné“, že se „zařadí“ a budou se chovat „patřičně“, tedy nebudou se prosazovat, ale naopak ustupovat. Naopak chlapec, který by se takto choval, je „bačkora“, protože pro něj je „patřičný“ přesně opačný způsob chování. Takže, pokud je na nějaké kandidátce většina mužů, všichni, muži i ženy, to vnímají jako „patřičné“. Jenže pokud ženy, a to každá zvlášť a sama za sebe, nechtějí o svůj spravedlivý podíl na moci v tomto státě bojovat, nikdo je k tomu, za a) nemůže donutit, za b) jim ho sám od sebe nedá. (Proč taky.) Potom si ale ženy nemohou stěžovat, že tento, muži ovládaný stát, se k nim chová tak dobře, jak by mohl, a jak by si samy přály.

Na závěr malý myšlenkový experiment. Zkuste si představit opačný poměr mezi muži a ženami nejen na kandidátkách, ale i v poslanecké sněmovně, senátu, na ministerstvech a radnicích. Rázem tu máte spoustu ministryň, primátorku Prahy, premiérku i prezidentku. Cítíte, jak ten svět hned vypadá jinak? Mně, jako ženě, se samozřejmě líbí podstatně víc, než ten současný. A co vám?