A pohádky je konec

S funěním vystoupám až do čtvrtého patra, odemknu byt a odhodím batoh na zem. Moment, co to tu cítím? Po celém bytě se rozhléhá vůně smažených bramboráčků. Je to jedno z mých nejoblíbenějších jídel.Vejdu do malé kuchyňky, kde za sporákem s pánvičkou v ruce, stojí Kuba. Stůl je již prostřený, stačí jen pusa na tvář a můžeme začít jíst.

Tak takhle tomu donedávna opravdu bývalo! Dnes sedím v tom samém bytě, u toho samého stolu, ale na tuto dobu už jen s bolestí v srdci vzpomínám.

S Kubou jsem se seznámila na berounském sídlišti, kam jsem před dvěma roky nastoupila na obor Služby a podnikání. Protože nejsem zdejší, našla jsem si v tomto městě podnájem. Nikoho jsem neznala a tak mi nezbývalo nic jiného,než se sama samotinká vydat školní chodbou a najít tu správnou třídu.

Prodírala jsem se se sklopenou hlavou hloučkem žáků a nevšimla si skupinky starších kluků, jenž hodnotili prvačky. Okamžitě mě zaregistrovali, a tudíž jsem ani já neměla ujít jejich kritice. Díky bohu se nepovažuji za ošklivku, ale moje sebevědomí by o trochu vyšší být mohlo. Sami pánové uznali, že tady by kritika nebyla na místě a dali se se mnou hned do řeči. Byl to právě Kuba, kdo mi nabídl doprovod do třídy a posléze i domů. Vídali jsme se tudíž pořád a nikdy jsme se nenudili. Během několika málo dní jsem se o něm dozvěděla snad vše. Také to, že se na naší škole učí kuchařem, a to již posledním rokem. Stali se z nás nejlepší kamarádi a jak už to tak bývá, po nějaké době jsme spolu začali chodit. Kuba se vyučil a zaměstnání si našel zde v Berouně.Jelikož pochází až z Frýdku-Místku, přijal s radostí můj návrh a přestěhoval se ke mně.

Žili jsme si v našem hnízdečku lásky jako v ráji. Po roce musel Kuba nastoupit na vojnu. S něčím takovým jsme už dlouho počítali, ale domluvili jsme se, že po vojně se ke mně opět nastěhuje. Psala jsem mu každý den a ani on na mě s poštou nezapomínal. Stýskalo se mi hrozně moc, ale čas strávený na vojně se blížil ke konci.

Už moc nezbývalo!

Pak přišel ten osudný den. Jak jsem se dozvěděla z policejního protokolu, šel Kuba právě hodit dopis do schránky. Dopis pro mě, který mi už nikdy nedorazil. Když přecházel silnici, vyjel ze zatáčky opilý řidič a Kubu srazil. Ten na místě zranění podlehl.

Každý den chodím na hřbitov a nikdy se neubráním pláči. Celé se to seběhlo tak nějak rychle a mně se z toho ještě teď točí hlava.

Dříve se mi točívala také a to dost často, ale pouze při pohledu do těch blankytně modrých očí, do kterých se už nikdy nepodívám.

S funěním vystoupám až do čtvrtého patra, odemknu byt a odhodím batoh na zem. Moment, co to tu cítím? Po celém bytě se rozmáhá vůně smažených bramboráčků. Ale ne, je to opět jen jeden z výplodů mé fantazie.