Sedm otázek pro Libuši Čihákovu, aneb... Politika od plotny

1. Co vás přivedlo k psaní? Byla to dětská touha stát se spisovatelkou nebo náhoda?

Spíš náhoda. Vzpomínám si, že ve škole si učitelé moje slohové práce schovávali, přestože občas hodnotili moji přebujelou fantazii známkami vyšších stupňů. Spolužákům, při předčítání mých slohových prací, lezly oči z důlků. Potom se mi narodil nemocný synek a papír se stal mým zpovědníkem. Paradoxem je, že mými prvními otištěnými prácemi byly vtipy v Dikobraze a humoresky o dětech v časopise Vlasta. Později jsem začala přispívat do Čs. rozhlasu do pořadu „Ve znamení měsíce...“, povídka „Děda Myška“ (v hlavní roli s Františkem Filipovským) byla Čs. televizí ohodnocena jako nejlepší bakalářský příspěvek za rok 1986.

2. Kde berete náměty pro své povídky?

Když byly děti malé, držela jsem se vyhraněného tématu: děti, rodina a problémy kolem nich. V plánu jsem měla vložit příběhy do knihy “Povídání od plotny.“ Jak děti dorůstaly, nakukovala jsem dál a dál, začala vnímat hlouběji postavení žen a matek ve společnosti. Tehdy mně napadlo, že by se vydané fejetony a povídky mohly jednou sejít v knížce „Politika od plotny". Nakonec jsem příběhy rozdělila. V roce 1990 vyšla kniha „Indiskrétnosti“, kde se úvodního slova ujal spisovatel František Nepil, ilustrací pražská malířka Zdeňka Burgetová. Na knížce Politika od plotny pracuji.

3. Vaše druhá knížka, která vyšla začátkem roku 2005, nese název „Páchám dobro“. Proč tento název?

Narodila jsem se ve znamení Vah a toto znamení mají ve svém znaku soudci i advokáti. Prostě Váha rovná se spravedlnost. To mi bylo dáno do vínku a na tom já nic nezměním. Jakmile vidím nějakou nepravost, musím zasáhnout - sednu a píši. Jenže lidé většinou nemají výtky rádi, zvláště když se potom v příběhu poznají. Někdo si vezme ponaučení v klidu k srdci, jiný se ozve. A to je účel mého psaní. Zamyslet se nad daným problémem. A jakákoliv reakce čtenáře je pro mne lepší než „já to neřeším“. Tohle moc nerada slyším.

4. Chystáte vydání knihy Moje zvěř a já. Z vašich povídek přímo čiší láska a úcta ke zvířatům. Dokonce poukazujete na to, že by se lidé měli od zvířat učit, jak se k sobě chovat. Myslíte, že zvířata jsou lepší než lidi?

Tato knížka bude nejen o zvěři čtyřnohé. Bude i o dětech, nechybějí příběhy z rodiny, z okolí. Měla by být humorně laděná s pozitivním nábojem. Bohužel život není jen samá legrace, takže mi čtenář bude muset odpustit, že sem tam něco bude i k pláči. O tom, že by se lidé měli od zvířátek učit, jsem víc jak přesvědčená. Zvířata neznají Boží desatero, neznají náboženské filosofie, ani nové psychologické trendy, přesto neomylně vědí, na rozdíl od lidí, kde začíná a kde končí jednou pro ně daný a ničím neměnný „zákon Přírody“.

5. V další vaší chystané knize „10 let Galerie Vysočina Polička“ píšete o svém působení v tomto stánku kultury. Co vám tato galerie dala a vzala?

Dala nám v prvním roce, s bývalým manželem, výtvarníkem Janem Čihákem, hlavně pořádně zabrat. Šli jsme při jejím zakládání (v roce 1990 to byla jedna z prvních soukromých galerií v Československu) do velikého neznáma. Byl to veliký kus odvahy v době, kdy se předpokládalo, že nebude ani na chleba. Poznala jsem mnoho zajímavých lidí před pultem i za pultem. Setkala jsem se spoustou výtvarníků, herců, spisovatelů i politiků. Naším „kmotrem“, který nás provázel po celou dobu mého působení v Galerii Vysočina, se stal herec ND Radovan Lukavský. Hezké vzpomínky mám na herečky Blanku Bohdanovou, Gabrielu Vránovou, malířku Zdeňku Burgetovou, spisovatele Františka Nepila, zpěváka Karla Kryla, na hraběte Kinského...Nelze jen tak vyjmenovat všechny. A co mi vzala? Deset let psaní, které se snažím nyní dohnat.

6. Další chystaná kniha Politika od plotny znamená boj za emancipaci, anebo naopak klasický ženský pohled na politické dění?

Ano, je to to druhé - ženský pohled na politiku. Po Pražském jaru 1968 (okupace naší republiky vojsky Varšavské smlouvy) můj zájem o politiku skončil. Avšak s nástupem „sametové“ revoluce v roce 1989, s vírou v demokracii, jsem se zase začala o politiku zajímat. Tehdy se začal naplňovat můj sen vydat jednou knihu „Politika od plotny".

7. Jakou roli při vašem psaní hrají muži - jsou pro vás nekonečným námětem, anebo spíše vadou na kráse v ženském světě?

Jaký by to byl svět bez mužů? Vždyť muži mi vždy buď přímo nebo nepřímo v psaní pomáhali. Nepřímo svým chováním, které se mi stalo námětem, nebo přímo, a to odbornými novinářskými zásahy či radami. Ale že by zrovna oni byli středem mého psaní, to bych neřekla. Spíš mně zajímá jejich pohled na svět, snažím se pochopit jejich myšlení, jednání. V poslední době, kdy se pod mými politickými články objevují někdy tvrdá mužská slova, mě napadlo napsat něco jako “Slepice kontra jestřáb“. O tom, kdo je slepice a kdo jestřáb, nechť rozhodnou čtenáři sami.

Děkuji za rozhovor.

Se spisovatelkou Libuší Čihákovou rozmlouvala Hana Formánková. Její povídky budou vycházet na Babinet.cz v rubrice Život žen.

--------------------------------------------------

„Moje zvěř a já“- Libuše Čiháková

ukázky

Andílek

„ Nejnovější výzkumy ukazují, že děti vychovávané v kontaktu se psy jsou podstatně méně ohroženy běžnými alergiemi. K tomuto závěru dospěli američtí vědci, kteří sedm let sledovali 500 dětí ve věku od narození do sedmi let.... „

Pes mé dcery měl svoje místo v pelíšku u dveří dětského pokoje. „Dovnitř nesmí ani vkročit!“, upozornila mne dcera, když jsem k nim na pár dní přijela. „Chudák pes,“ pomyslela jsem si.

V noci jsem nemohla usnout. Po špičkách, abych malého nevzbudila, jsem se plížila do koupelny pro sklenici vody. Otevřenými dveřmi jsem viděla, jak zlatavé světélko noční lampičky dopadá na blonďatou hlavičku, kontrastující s černýma chlupatýma ušima, trčícíma z pod peřiny ve vnoučkově náruči. Oba spali jako zabití.

„Co je,“ vykoukla dcera z ložnice.

„Pojď,“ přitiskla jsem si prst na pusu. „Něco ti ukážu.“ Za ruku jsem ji vedla do dětského pokoje. „Jak to,“ zkoprněla jsem, když se z psího pelíšku přede dveřmi pokoje ozývalo hlasité oddychování. „Vždyť ještě před minutou ...“

„Jako andílek, viď,“ rozněžnila se dcera nad postýlkou malého. „Celá já!“ Zívla a zmizela ve dveřích ložnice.

S rukou na klice jsem se nečekaně otočila na spícího psa. Jedno oko nestihl zavřít.

„Ty zmetku,“ dřepla sem si k němu. „Mne jsi teda neoblafl.“ Aniž přestal pochrupovat, usmál se na mne celou tlamičkou a bleskově mi olízl ruku.

Pitomeček

„Každé pachole plno svévole.“ ČESKÉ PŘÍSLOVÍ

"Tak na jaký nástroj bys chtěl, Filípku, hrát?", zeptala se usměvavá učitelka mého vnoučka, kterého do školy doprovázel jeho starší bratranec.

"Na nic," zazněla rozhodná odpověď.

"Jak to na nic?", podivila se. "Vždyť přece chceš chodit do hudební školy. Nebo snad ne?"

"Ne," řekl malý, jako kdyby se nechumelilo.

"Tak co tu tedy děláš?", úsměv jí z tváře zmizel.

Modrá kukadla se široce rozevřela a jakoby nechápal položenou otázku, řekl: " Táta mě sem poslal."

V tu chvíli se učitelce úsměv do tváře vrátil. Dokonce bylo vidět, že má co dělat, aby se nerozesmála.

"Ty se tomu, pitomečku, ještě směj," řekl malému hudebníkovi bratranec, když se ocitli za dveřmi. "Příště, až se zase budeš chtít jen tak projít do hudebky, tak mně klidně řekni. S chutí ti dodatečně jednu vrazím." Vzal malého, který si popískával, za ruku a převedl ho přes silnici. Bylo na něm vidět, že svá slova nemyslel vážně. Nezapomněl ještě, jak sám vyváděl, když ho máma před léty táhla do hudebky. Kdyby ho tenkrát do té školy nutila, kdoví jestli by dneska hrál na dva nástroje, měl vlastní kapelu a první nahrané cédéčko."

(Své příběhy, dokumenty, povídky a eseje s tématem "života žen" nám zasílejte do redakce na info@babinet.cz. Třeba zrovna Vy pomůžete jiné ženě v podobné situaci, kterou jste řešila nedávno sama)