Nejdelší den

Vánoce každý vnímáme jinak. Jako příležitost k zastavení, rozjímání, obdarování, smutný čas osamění a bilancování. Pokorná oslava začátku nového života. Nejkrásnější je ale pohled dětí. Autentický. Odráží dětskou duši a její sny. Proto mě tolik potěšil dopis, jak vidí Vánoce 11-ti letá Anička. Tak tedy už brzy: "Šťastné a veselé!" ... Štědrý den je pro mě ten nejdelší den v roce. Čas se vleče strašně pomalu a já netrpělivě očekávám, až přijde 18. hodina. V tuto dobu totiž všichni zasedneme ke svátečně prostřenému stolu a po slavnostním přípitku a za zvuků koled večeříme. Přestože ryby nemám moc v lásce, tak rychle všechno sním, protože se nemůžu dočkat, až zacinká zvoneček. Taťka schválně zdržuje a přidává si další porci ryby. Nikdo nesmí vstát od stolu.

Konečně jsem se dočkala! Zvoneček zacinkal a pod stromečkem je najednou hromada dárků. Za chvíli by nikdo nepoznal, že se tu někdy uklízelo. Všude je plno vánočního papíru, cedulek a mašle nám omotávají nohy. Všichni máme radost z dárků, ale nejen ze svých, ale také z těch, které jsme dali. O Vánocích jsme dlouho vzhůru, ale když nás přece jen přemůže únava, tak si jdeme lehnout. Ještě otvírám okno a volám do tmy: „Děkuju ti, Ježíšku!!!"