Muj prvni sef

Kazde prvni ma v zivote sve kouzlo. Prvni laska, prvni pusa, prvni trida, prvni prace. Ale taky prvni prohra, prvni vyhazov, prvni bouracka. To jiste znate sami. Zazitek na cely zivot. A pro me mel sve velke kouzlo muj prvni nadrizeny, pan reditel. Kdyz jsme se potkali na specialni skole, byl mezi nami temer ctyricetilety rozdil, ja na zacatku kariery, on krasny sedesatnik. A protoze byl navic umelec, hodilo se na nej presne prislovi - zeny, vino, zpev...V jeho pripade bych to rozsirila na zeny, jidlo, vino, zpev, ale sve slabosti projevoval jen prilezitostne. A temer nikdy na pracovisti.

Sefem byl vlastne za trest, z politickych duvodu. Zastaval predtim dulezitejsi pozici, ale kvuli emigraci sveho syna v 68 roce musel odejit, vybral si specialni skolu. A to bylo moje stesti. Protoze byl skvely clovek a odbornik. Znal a miloval svou praci, cas obrousil jeho muzske panovacne ego, a protoze se blizil i cas jeho odchodu do duchodu, snazil se predat vsechnu svou moudrost kazdemu, kdo chtel naslouchat. A bylo cemu. Na svou praci, na kazdy den i hodinu s detmi se peclive pripravoval. Ukazoval mi sve poznamky a ukoly, kazdou praci taky analyzoval. Rad debatoval v nasem krouzku, poridil velkou sedaci soupravu, abychom se vsichni vesli dohromady...Byl otevren kazde pozitivni zmene a stale mel sve vize do budoucna.Take miloval deti a snazil se porozumet jejich problemum. Jeho laskou vsak zustaval zpev...Hral v amaterskem kvartetu, psal zpevnicky a hrasne hral na housle. Kdyz nastal den blbec, kdy byli vsichni nervozni, nic neslo naucit, deti zlobily a radily jak cerna ruka, vzal housle a rekl: "Damy, jdeme si zazpivat." Vsechny deti vesly do velke tridy, kazdy vzal svuj nastroj, deti i dospeli, a on se stal nasim dirigentem. Byly to krasne chvile, kdy nejvetsi zlobilove ani nedutali, vytukavali jednoduchy rytmus do bubinku a palicek. My oprasovali znalosti hry na fletnu a klavir. A pani ucitelka, ktera nemela vubec hudebni sluch, aspon roznasela noty. Sbor deti krasne zpival moravske narodni pisnicky a vsichni si navzajem naslouchali. Za tu horu, za vysoku...

Sve slabosti projevoval jenom zridka. Letmym dotykem, nebo usmevem, nebo radou do manzelstvi typu: "Damy, nikdy nezanedbavejte sve manzele, nikdy, podivejte na ty konce." Snad se neurazi, kdyz prozradim nase spolecne zaskobrtnuti. Nebylo ve skole, ale cestou do Krkonos na vzdelavaci seminar. Kdyz me pozval na pohar se slehackou a byl velmi mily...Bohuzel i za male hrisky se plati. My jsme tehdy pote vjeli do protismeru na dalnici a vsechna svetla proti nam a auta zurive houkala...Tak jsme se zase probudili do vsedniho dne bez poezie. Byl to clovek, ze ktereho jsem mohla cerpat moudrost i zivotni silu dalsi dlouhe roky. Ach, pane rediteli, proc vam tehdy nebylo o dvacet mene!