Marie (66 let): Syn vyšlapává vnukovi cestu. A to hlavně ve škole

Vašemu synovi, Marie, je pravděpodobně přes 30 a teď už s tím neuděláte nic. Zřejmě je typ "přece to na sobě nenechám". Já jsem dokonalý, všechno kolem mě je dokonalé, chyby jsou vždy u druhých a ne aby někdo obviňoval mě nebo krev mé krve. S tímto rysem se nerodíme, ale formuje se už v dětství, už kolem třetího až čtvrtého roku. Už v té době se děti učí, musejí naučit, přijmout prohru a vlastní chyby. Určitě jste si musela toho rysu "přece to na sobě nenechám" dříve, asi i vy, nebo váš manžel, jste jeho chyby omlouvali ostatními lidmi. U hotového člověka už to nezměníte, leda by přišel nějaký velký životní šok (ale ten by mohl mít pro psychiku vašeho syna takové následky, že lepší je to snad takto). Pokud jde o učitelky: ano, můžete se vůči nim cítit trapně, ale nebojte se, ony jsou na to v dnešní době zvyklé a poradí si s tím. Sice arogance (často i agresivita) rodičů dělá jejich povolání řeholi a nechtěla bych být v jejich kůži. (Dtto trenéři a někteří ambiciózní tatínkové.) Asi bych se na místě vás a vaší snachy občas před učitelkami utrousila s nadhledem a humorem nějakou omluvu za vystupování syna a na tříádní schůzky chodila raději sama. V duchu si učitelky stejně myslí své, dobře si v duchu vyhodnotí, jestli chyby jsou u vašeho vnuka, nebo vždy u ostatních. U svého syna už to nezměníte.