Protože jsem typ babičky, která se nikdy nemontuje do života mladých, vždycky jsem se držela zpátky. Vlastně to tak dělám i dál, ale ze židle mě nadzdvihává to, čemu hlavně poslední školní rok přihlížím. Z mého syna je přesně ten rodič, který všechnu vinu jednoduše hodí na paní učitelky.
Vnoučkovi je devět a není to žádný andílek. Už odmala to byl pořádný divoch a nikdy nevydržel sedět na jednom místě. Bylo evidentní, že je to dítě, se kterým šijí všichni čerti. To mu zůstalo dodnes. Ale zlý chlapec to rozhodně není, jednoduše je takový neposedný raubíř, který potřebuje pevnou ruku. Tu sice má, ale kupodivu spíš u jeho maminky. Jeho táta, můj syn, ho vždycky tak trochu rozmazloval, a když bylo potřeba, tak různě omlouval. Vnuk je jedináček a vždy jsem to tak přičítala právě této skutečnosti. Ale ve škole nabralo vše mnohem intenzivnější grády. V jeho otci se probudila neochvějná jistota, že jeho synek nikdy za nic nemůže.
Můj syn tráví spoustu času v práci a jen zřídka kdy je přítomný tomu, jak špatně se náš malý učí. Hloupý není, ale se soustředěností je to u něj šílené. Kolikrát jsem se s ním učila já a to jsem trpělivost sama a i tak jsem myslela, že z něj vyskočím z kůže. Jeho maminka, moje snacha, mu nedaruje nic. Vede ho přísně, ale spravedlivě a také na něj hodně platí. Pod jejím vedením o něj nemám strach. Strach mám z jiné věci. Z toho, jak můj syn chodí za malého orodovat do školy. Vždycky za všechno do posledního puntíku může učitelka. Malý něco zapomene, neudělá úkol, vyrušuje a tak dále, a můj syn hned začne osočovat každého jiného, jen ne skutečného viníka, kterýmž vnuk opravdu je. Už několikrát se mi o tom sám vnouček zmiňoval, a syn také nemá problém toto přiznat. Tento přístup mu přijde naprosto normální. Ale takhle jsem ho já nikdy nevychovávala, i když jsem na něj byla sama. Nikdy jsem si nedovolila říct, už vůbec ne před ním, že je učitelka taková a maková. Když se o tom snažím se synem trochu promluvit, má svou hlavu. Se snachou naštěstí vycházíme velice dobře a tak se o tom bavíme hodně spolu, ale nějak s ním nemůžeme hnout ani jedna. Tenhle jeho přístup ale k ničemu dobrému nepovede.
Marie, 66 let
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Redakčně zpracovala Bára Klímová
Ilustrační foto: pixabay.com
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)
Vašemu synovi, Marie, je pravděpodobně přes 30 a teď už s tím neuděláte nic. Zřejmě je typ "přece to na sobě nenechám". Já jsem dokonalý, všechno kolem mě je dokonalé, chyby jsou vždy u druhých a ne aby někdo obviňoval mě nebo krev mé krve. S tímto rysem se nerodíme, ale formuje se už v dětství, už kolem třetího až čtvrtého roku. Už v té době se děti učí, musejí naučit, přijmout prohru a vlastní chyby. Určitě jste si musela toho rysu "přece to na sobě nenechám" dříve, asi i vy, nebo váš manžel, jste jeho chyby omlouvali ostatními lidmi. U hotového člověka už to nezměníte, leda by přišel nějaký velký životní šok (ale ten by mohl mít pro psychiku vašeho syna takové následky, že lepší je to snad takto). Pokud jde o učitelky: ano, můžete se vůči nim cítit trapně, ale nebojte se, ony jsou na to v dnešní době zvyklé a poradí si s tím. Sice arogance (často i agresivita) rodičů dělá jejich povolání řeholi a nechtěla bych být v jejich kůži. (Dtto trenéři a někteří ambiciózní tatínkové.) Asi bych se na místě vás a vaší snachy občas před učitelkami utrousila s nadhledem a humorem nějakou omluvu za vystupování syna a na tříádní schůzky chodila raději sama. V duchu si učitelky stejně myslí své, dobře si v duchu vyhodnotí, jestli chyby jsou u vašeho vnuka, nebo vždy u ostatních. U svého syna už to nezměníte.