Nikdy bych neřekla, že se právě mně stane zrovna to, co odehrálo před pár měsíci. S mým mužem jsme vždy měli jasno v tom, že chceme děti. Jednoznačně. Brali jsme se před dvěma lety a už tehdy jsme se shodovali v tom, že potomky budeme chtít téměř ihned.
Krátce po svatbě jsem otěhotněla, ale o dítě jsem přišla ve čtvrtém měsíci. Vyrovnávali jsme se s tím společně a společně to také ustáli. Protože u nikoho nebyly zjištěny žádné zdravotní komplikace, mohli jsme se o děťátko bez obav pokoušet dál. A taky že pokoušeli. Ale nějakou chvíli ne a ne přijít do jiného stavu. Rozhodli jsme se tedy pro pauzu, jejíž délku jsme stanovili na čtvrt roku. Učinili jsme tak proto, abychom nebyli frustrovaní z toho, že se nám nedaří. Toho čtvrt roku jsme nechali plynout, aniž by o dítěti padla zmínka. Soustředili jsme každý na svoje věci. Možná to může někomu připadat jako naprostá hloupost, dávat si čtvrt roku pauzu ve snažení se o dítě, ale nám se to zdálo jako schůdná, odpočinková cesta. Avšak ty tři měsíce byly počátkem našich problémů.
Během té pauzy se manželovi začalo mimořádně dobře dařit v podnikání. Bylo znát, že finance přibývají raketovou rychlostí. Podporovala jsem ho, protože jsem viděla, jak je šťastný a jak ho seberealizace v podnikání těší. Ale na mě čekaly krušné časy. Manžel začal být, logicky, čím dál víc vytížený. A také se markantně navyšoval počet společenských akcí, které musel kvůli své práci navštěvovat. Z počátku jsem ho doprovázela, ale protože jsem pracovala na směny a akce bývaly i přes týden, začalo mě to zmáhat. Přestala jsem s ním nakonec chodit na tyto záležitosti úplně.
Nachýlil se čas a naše pauza od snažení se o dítě, měla být u konce. Manžel však přišel s tím, že teď není vhodná doba. Zdrtilo mě to. Měli jsme peníze, zázemí, úspěch a moje biologické hodiny už bily na poplach. A to pořádně hlasitě a neodbytně. Můj muž však oponoval tím, že by teď vše leželo na mně. Nechtěl, abychom byli tou rodinou, kdy děti tatínka nevidí celé boží dny, protože neustále pracuje. Byť jsem byla rozmrzelá, chápala jsem ho a vlastně jsem ho obdivovala za to, že přemýšlí takto dopředu. Ale jak dny plynuly, začínala jsem na něj pořádně naléhat. Měla jsem neodkladnou potřebu mateřství. Šíleně moc jsem chtěla být mámou. Často jsme se kvůli tomu hádali a celkově bylo doma víceméně dusno. Vyčítal mi, že se se mnou už nedá mluvit o ničem jiném, než o dítěti. Možná měl pravdu, ale upřímně řečeno, bylo mi to jedno. Chtěla jsem prostě dítě. Často jsem zneužívala situace a iniciovala milování, abych dosáhla svého. Manžel si však dával pozor a většinou to i proto končilo pláčem a hádkou. Pak se odstěhoval do obýváku. Až se jednou příšerně opil a chybička se (záměrně a z mé strany) vloudila. Povedlo se, otěhotněla jsem. Byla jsem si jistá, že teď se všechno dá do pořádku. Že manžel sám pochopí, že to dítě také chce a že já už nemůžu čekat.
Když jsem přišla s pozitivním těhotenským testem, manžel držel hlavu v dlaních. Začal na mě křičet. Pořád drmolil o tom, že to není možné. Dává si přece takový pozor. Přiznání mi přišlo jako polehčující okolnost a tak jsem šla s pravdou ven. Vzteky prorazil dveře skříně a nastalo peklo. Šíleně na mě řval a neustále opakoval, že je to podvod. Snažila jsem se mu připomenout, že jsem ho nenutila pít a že u toho byl taky. K tomuto mému argumentu byl totálně hluchý.
Pár dnů se nedělo nic. Nemluvil se mnou a téměř se nevracel domů. Když už se vrátil, byl úplně chladný. Myslela jsem si chvilkami, že někoho má. Jednou jsem se ho na to zeptala. A to byla poslední kapka. Ihned opáčil, že určitě ne. Ale ten pohled říkal všechno. Opouští mě.
Ještě pár týdnů setrval doma, ale výbavička pro miminko ho vůbec nezajímala. Ani já jsem ho nezajímala. Nezajímalo ho nic. Jednou u snídaně všechno skončilo. Opustil mě se slovy, která byla plná zklamání. Zklamala jsem ho tím drobným podvodem na plné čáře.
Teď jsem v osmém měsíci a sama. Manžel mi finančně vypomáhá, ale jiný zájem o mě, ani o miminko nejeví. Já, když zrovna nebrečím, tak pevně doufám, že se po porodu všechno změní a manžel se umoudří. Stojím si pořád zatím, že tak úplně podvod to nebyl. Jsem si téměř stoprocentně jistá, že až bude naše miminko poprvé držet v náručí, všechno se urovná.
Lada, 34 let
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.
Redakčně zpracovala Bára Klímová
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Drobnym podvodem? To je totalni ztrata duvery. Zavrel bych takovou zenskou za znasilneni. Ackoliv chapu, ze mimco chtela, tak to mela resit jinym zpusobem, pocitam, ze rozchod a nalezeni partnera se stejnym pranim. Tohle me vzdy rozpaluje dobela, naproste zneuziti situace, v podstate znasilneni. Proste "ja jsem chtela a tak to bude" Shori v pekle.
pro WTH: Znásilnění? A on to nedělal dobrovolně?? Chlap bude držet vždycky při chlapovi. Takového chlapa bych zpátky nechtěla!
Jsem ženská, ale přijde mi to taky jako totální podvod a důvod k rozvodu. Nehledě na to, že ta ženská sama píše, že přestala mít zájem o svýho muže, přestala s ním sdílet jakékoli činnosti, nezajímala se o něj a spát s nim chtěla jenom proto, aby měla dítě... Dost smutné. Jak se asi její muž měl cítit??! Továrna na děti a peníze, jinak tě nepotřebuju? Nikdy bych svého natolik neponížila... a dítě má vzniknout z lásky a touhy obou, je štěstí vědět, že teď to je doopravdy a ten moment si užít... a ne, že jeden bude v bezvědomí a nepamatuje si, co dělal.. no konec prostě.
Spousta žen se během mateřství musí vyrovnat s rozchodem, protože manžel, otec dítěte nebo partner se tak rozhodne, nebo se tak rozhodne ona sama. Řeknu to drsně, Vy to prostě máte za sebou už před narozením děcka. Měli jste s manželem jiné priority, on chtěl hlavně podnikat a Vy jste hlavně chtěla to děcko. Oba máte, oč jste usilovali. Neměli byste se navzájem obviňovat. Situaci jste v podstatě vyvolala Vy sama, tak si nestěžujte a snažte se hlavně, abyste byla v pořádku pro Vaše dítě. Ono totiž za nic nemůže. Zaslouží si klidnou vyrovnanou a zdravou mámu, která je na jeho příchod dobře připravená. Nejste první ani poslední. Buďte ráda, že po finanční stránce na tom nebudete nejhůř. Nikde totiž není psáno, že Váš manžel jako otec bude v příštích vztazích úspěšný. Třeba ani nenajde partnerku a mámu svých dalších dětí pro celý život, třeba už žádné děti chtít s nikým mít nebude, takže nakonec může být rád za potomka, kterého bude mít s Vámi. A mezi námi, přiznávat jste se asi neměla, jen to Vaši situaci zhoršilo. Kdyby chtěl, mohl by se s Vámi soudit a kdyby chtěl, bude Vám dávat na Vás i dítě minimum, aby Vás vytrestal. Proto opakuji, když už to takhle dopadlo, buďte aspoň ráda, že na tom budete finančně líp, než jsou mnohé matky samoživitelky. Ať jako rozvedená, nebo nadále manželka, která s mužem ve společné domácnosti žít nebude. V klidu se pak budete moci soustředit na péči o dítě, aniž byste přemýšlela, jak vyjdete do konce měsíce s penězi. A dodatek za mě: Jako chlap bych tohle tedy taky viděla jako podraz.
Nedivím se, že odešel. A divila bych se, kdyby se vrátil.
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.