Nevyžádané rady mojí tchýně jsou dost přes čáru. Společného bydlení teď hořce lituji, píše Aneta

Když mi přítel před šesti lety navrhnul, zda bych nechtěla bydlet v domě jeho rodičů, jehož polovinu vlastní on sám, nadšeně jsem souhlasila. Vlastní bydlení je přece jen vlastní bydlení a nemusíte platit nájem někomu cizímu. Přítel v tomto domě navíc vyrostl a vždy se tak nějak počítalo s tím, že tam zůstane. My tak obýváme horní patro a rodiče přítele patro spodní. Je sice pravda, že bydlení máme nádherné a já nemusím víceméně platit ani korunu, ale občas mám chuť se vším prásknout a s dcerou odejít i za cenu toho, že budu muset platit nájem v cizím malém bytě.

ilustrační foto / Freepik

Kámen úrazu je moje tchyně. Dává mi samé nevyžádané rady a pořád se mi do něčeho montuje. Když ještě chodila do práce, neměla čas na to, aby rozdávala rozumy. Avšak od té doby, co je v důchodu a my máme dceru, nabyla dojmu, že si může dělat, co chce a radit kdy chce. Nenechá mě ani malou chvilku vydechnout. Všechno je dle ní špatně a dříve to bylo všechno lepší. Nelíbí se jí vůbec nic z toho, o čem rozhoduju já.

Kdykoliv nás potká na zahradě nebo na dvorku, hned spustí ta svá moudra. Čepice, kterou jsem malé dala, je moc teplá, nebo naopak příliš tenká. Overal moc hrubý, nebo zase pro změnu moc lehký. Botičky nejsou dost dobré, protože její syn měl takové a makové, které tehdy byly mnohem kvalitnější. Když mi dříve chtěla malou nacpat do chodítka, mohla se zbláznit, když jsem opáčila, že ji do chodítka nebudeme dávat vůbec. Tchyně také hrozně špatně snáší, že malé nechceme dávat sladkosti. S tím se dodnes pořádně nesmířila a vždy si najde příležitost, aby si rýpla.

Vrchol všeho je, že se mi také plete do kojení a stále naléhá, abych už konečně kojit přestala. Dle ní se to ve třech dvou letech už skutečně nehodí. Já si však myslím, že malá si sama určí, kdy skončit a podle toho se obě společně naladíme. A je to tak úplně se vším.

Ať se zkrátka v domě nebo venku hnu kamkoliv, hned je u mě a už lamentuje nad tím, co je s dcerou zase špatně. Jakmile něco řeknu já, hned se urazí. Manžel chodí do práce a většinou u toho není, čili má pocit, že přeháním a jsem nevděčná. Já však vůbec nejsem nevděčná. Jen mi vadí lidé, kteří mají nutkavou potřebu neustále někoho řešit, a nejsem z těch, kdo by se bál ozvat. Když se mi něco nelíbí, prostě to řeknu. Nemůžu za to, že tchyni se nesmí nic říct a bojí se jí jak její vlastní manžel, tak její syn. V tomhle ohledu jsou oba muži ustrašení jako malé děti. Dělají všechno možné i nemožné jen proto, aby se tchyně nějak nedotkli. Ale toto já jsem nedělala nikdy a dělat nebudu.

Vůbec se nedivím tomu, že manželův bratr se odstěhoval do zahraničí a že jeho žena odmítá s jeho matkou trávit jakýkoliv čas. Až jednou tchyně kvůli té své nesnesitelnosti zůstane úplně sama, bude se divit. Občas bych jí to dokonce přála, protože jinak se za nos nechytne nikdy a vždy bude mít pocit, že může řečnit do všeho, jak jen je jí libo.

Aneta, 33 let