Manžel nás chce odstěhovat z města na samotu. Nechci být zelená vdova, trápí se Marcela

Jsem vyloženě městský typ. V bytě jsem vyrostla a v panelákovém bytě bych také ráda zůstala. Vyhovuje mi to pohodlí funkčního bytu. Obzvláště s dětmi. Vždy je kam zajít. Bydlíme ve velkém městě, a tak jsou dětská hřiště, obchody, restaurace i lékaři, co by kamenem dohodil. Ruch velkoměsta mi vyhovuje a jsem na něj prostě zvyklá. Můj muž pochází z města ještě většího. I on byl vždy ve velkém městě spokojený. Má rád své pohodlí, je tak trochu pecivál a i do každé menší opravy ho musím strkat. Možnosti města jej nikdy neiritovaly. Až doteď.

foto / Pixabay

Můj muž nedávno na internetu objevil dům, který je na prodej. Prostorný, trochu starší a pro rodinu s dětmi ideální. Velká zahrada a kousek lesíku. Jenže? Na totální, naprosté a úplné samotě. Kolem dokola toho domu není nic. Ale vůbec nic. Do nejbližší vesnice, kde ale také pořádně nic není, je to přes dvacet kilometrů. Můj muž se do té představy stoprocentně zbláznil. Nemluví o ničem jiném. V tom domě se vidí a vůbec ho nepoznávám. Básní o tom, jak se vzdáme toho hektického života, který nás jen svazuje, a budeme skutečně volní, na zdravém vzduchu. Když o tom začal mluvit poprvé, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Byla jsem si jistá, že si jen tak fantazíruje o tom, jaké by to třeba bylo, bydlet takto v přírodě. Ale on to nakonec myslí zcela vážně. Volal už majitelce domu, i finančnímu poradci kvůli hypotéce. Ptá se dokola dětí, jak by se jim líbilo bydlet v domku u lesa. Ale na to, jak by se jim den co den dojíždělo do školy, se jich už nezeptá. Dvojčata jsou ve druhé třídě a já si nedokážu představit, že bych ty prcky musela posílat do nejbližší městské školy autobusem pět a třicet kilometrů ráno tam a odpoledne zase zpátky, třeba v zimě. Nehledě na to, že by museli opustit školu, na kterou jsou zvyklí. Děti jsou adaptabilní, ano vím, ale až takhle jim ztížit školní docházku? Proč? Ani mně se nechce opouštět svou práci, i když jsem jen kuchařka. Ale práce mě baví, mám ji hrozně ráda. A na té samotě žádná taková práce k nabídce není. Přibírají tam pouze do fabriky a to ještě k pásu. Přesně tohle jsem nikdy nechtěla dělat a obdivuju ty, kteří to dokážou. Můj muž to má snadnější. Překládá odborné texty, takže on si může opravdu pracovat odkudkoliv.

Já věřím, že ho tenhle romantický, ale neproveditelný nápad brzo přejde, ale tolik se do toho zakousnul, že by byl snad schopný nás tam skutečně odstěhovat. To mě děsí. Opustit moje milované město, moje rodiče, které mám přes ulici, kamarádky, veškerý komfort a pohodlí? Ne děkuji.

Marcela, 39 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.