Manžel na malého syna zbytečně křičí a s tímto zásadně nesouhlasím, zlobí se Lenka

Svého manžela si velmi vážím a jsem do něj poblázněná stále tak stejně, jako tomu bylo na začátku našeho vztahu. Troufám si tvrdit, že je to oboustranné. Můj muž je velice pozorný, galantní, hodný a ani v ložnici nemáme jediný problém. Jediná vada na kráse je neshoda ve výchově.

ilustrační foto / Freepik

Můj manžel byl vychováván přesně tak, jak je pro jeho naši kategorii třicátníků až čtyřicátníků typické. Škoda každé rány, která padla vedle, žádné diskutování s dětmi a poslouchání na povel. Jde o generaci dětí, která sice běhala od rána do večera po sídlišti, ale cílený zájem rodičů byl minimální. A děti zájem a pozornost rodičů potřebují. To už se dnes dobře ví, ale můj muž zamrznul v čase. Na našeho čtyřletého syna aplikuje úplně stejně nesmyslné metody, jako razili jeho rodiče.

Na denním pořádku u nás tak například zůstává křik, nátlak, vydírání formou odměna a trest, plácnutí přes ruce i potřeba o všem rozhodovat. Manžel absolutně nechápe, že k dítěti je nutné přistupovat s respektem. I se čtyřletým se můžete v klidu domluvit. Když z vás dítě cítí klid a bezpečí, dá se vyřešit jakákoliv situace. Stresovým situacím se dá dokonce i předejít. To však můj muž neumí. Ten to dělá přesně naopak. Syna sám všemi těmi nesmyslnými rozkazy rozjede do otáček a pak malého trestá. Můj manžel čeká, že když malému dítěti vyhrožuje vyházením hraček z pokojíčku, že ztichne. A syn pochopitelně nakonec opravdu i ztichne. Ale to jen a pouze proto, že se bojí. Bojí se, že o hračky skutečně přijde. Když se muži snažím vysvětlit, že takhle by to neměl dělat, pošle mě s novými výchovnými metodami, jak strašně rád říká, někam.

Snažím se s ním o každé situaci, která byla špatně, v klidu promlouvat. Manžel ale na výchovu svých rodičů nedá dopustit a dělá naprosto stejné chyby, kterých se dopouštěli i oni. Jakmile není po jeho, už syna kritizuje a kárá, že je neposlušný. Když já na to opáčím, že dítě není pes a nemusí poslouchat na slovo, manžel si ťuká na čelo. Dokola a dokola se mu snažím vysvětlit, že ani při výchově většího dítěte není potřeba křičet. Při výchově jakéhokoliv dítěte není potřeba křičet. Nemusí se dokonce ani trestat, nemusí se zakazovat, rozkazovat, přikazovat, vyhrožovat, vydírat, strašit, atd. On má ale svou hlavu a na nějakou výchovu s respektem k dítěti se mi prý může vykašlat. Dle jeho názoru dítě potřebuje hranice, vedení k samostatnosti a v určitých chvílích i pevnou ruku. Což je však do jisté míry absolutní nesmysl a dítě bychom měli brát jako sobě rovného. Což naši rodiče dříve samozřejmě nedělali. Jak řekli, tak bylo a bylo po debatě.

Nechápu, proč manžel nerozumí tomu, že dítě je třeba respektovat. Ani dospělému by se nelíbilo, kdyby na něj kolega vřískal. Proč nám to pak u dětí přijde v pořádku? Uznávám, že manžel není žádný tyran, co by si na malém vyléval vztek a vše by přeháněl, ale mrzí mě, že se v této oblasti nechce nikam posouvat. Razí teorii, že zajeté metody našich rodičů jsou osvědčené, také jsme je přežili a hotovo. Já s tím však zásadně nesouhlasím.

Lenka, 35 let