TANZÁNIE 2004: Příhoda se slonem

Jako malá holčička jsem milovala dobrodružné příběhy o zvířatech a nenechala jsem si nikdy v televizi ujít seriál z prostředí afrického kontinentu – konkrétní zemi si už nepamatuji, ale domnívám se, že by to mohla být Keňa a název seriálu byl „DACTARI“. Doslova mi učaroval a já si celé dny hrála na hlavní představitelku, která žije v buši a má opičku Judi a lva Clarence a žije dobrodružný život mezi africkými zvířaty. Není divu, že mým snem bylo jednou zavítat do podobných míst a na vlastní oči vidět krásu divoké africké přírody. Můj sen se mi splnil, ale zrovna v nelehkém životním období,ale o tom psát nechci.

Chci zde popsat nečekaný ,ale pro mě fascinující zážitek, který jsem prožila při mém poznávacím zájezdu v Tanzánii v září 2004.

Vyrážíme z hotelu, který leží 2.900 m/nad m. a pod námi se rozprostírá známý kráter Nongorongoro a těšíme se na den strávený v tomto úžasném kraji. Jsme skupina 30 osob – rozdělených po šesti do pěti aut zn. „Landrover“. Je přesně 7.30 h. , teploměr ukazuje jen 10 stupňů , děsná mlha a cítím se poněkud nepříjemně. Jsem vůbec v Africe? Připadám si v jednu chvíli,vzhledem k počasí, že se nacházím někde na Šumavě.

Máme štěstí, do našeho auta usedá i průvodce skupiny. Řidič, velmi příjemný Tanzánec – jménem Klement s námi vyrazil a sjíždíme ne moc upravenou cestou směrem k našemu cíly, jak jsem už říkala, do kráteru, kde budeme celý den pozorovat zvěř. S naším průvodcem – obdivuhodným člověkem Richardem si povídáme o slonech. Toto téma mě velmi zaujalo a zvláště mě překvapily podmínky jejich lovu.Mimo jiné, že slon musí mít kly dlouhé 170 cm a dále hmotnost klu musí být 20 kg. Nedovedu si vůbec představit slona s tak ohromnými kly. Já měřím 160 cm a kly musí být ještě o 10 cm delší – no hrůza! No s takovým slonem bych se opravdu nerada potkala. Myslím, že podobné myšlenky šly hlavou i ostatním kolegům v našem autě. Jedem si pěkně i když občas pořádně poskočíme, ale cítím se bezpečně a spokojeně. Mlha za námi i před námi. Najednou Klement prudce zabrzdil a já nevěřím svým očím. Před námi stál slon, který by určitě mohl být, díky svým rozměrům, cílem lovců. Délka klu by jistě přesáhla moji osobu. Nejvíce se zdál být vystrašený náš řidič – asi dobře věděl, jak by slon s námi mohl naložit a zalezl až pod volant. Dva naši kolegové si přes bezprostřední nebezpečí neuvědomovali reálnost-vážnost situace a asi si připadali, že jsou v zoologické zahradě a jim se přeci nemůže vůbec nic stát.Začali otevírat okno a připravovali se k focení a natáčení té hory masa před námi. Řidič z pod volantu celý zoufalý zařval: „Okamžitě vše zavřít, nefotit, nenatáčet a zalézt!!!“ V tom se obluda, abych neurazila milovníky slonů, ale pro mě to byla v tuto chvílí nebezpečná obluda , dala do pohybu a zastavila se asi metr před autem. Pravděpodobně se rozmýšlela, zda náš má obejít nebo rozdupat. Plachtila ušima a zvedala chobot a tím nám dávala najevo, že se zlobí, ale nakonec přes všechny výhrůžky k nám byla milosrdná a začala nás v těsné blízkosti obcházet, a to tak, že ohromný kel se dotýkal okna a pravé oko nás všechny skrčené, kdyby to bylo možné, zalezlé pod sedačky, pozorovalo. Skoro jsme nedýchali a adrenalin se nám rozléval po celém těle. Mě se v jednu chvíli zmocnil pocit, že se mi to vše jen zdá, že to přeci není možné. Nebyl to sen, ale byla to skutečnost s dobrým koncem jako v pohádce.