Ženy všech generací u kulatého stolu

Myslíte si, že dnešní ženy mají příležitost se setkávat, mluvit o osobních a veřejných tématech, sdílet životní příběhy a zkušenosti? Když tým projektu „Quo vadis, femina?“ začal v lednu letošního roku realizovat myšlenku kulatých stolů pro ženy jednotlivých věkových kategorií, pochopili jsme, že pro řadu žen to v dnešní době zdaleka není samozřejmostí. Mnohé z nich popsaly pocity, jaké jedna z účastnic vystihla slovy: „Uvědomila jsem si, jak moc ženy spolu potřebují mluvit, potkávat se, předávat zkušenosti, podporu, inspirovat se a oceňovat navzájem“. Další z účastnic prozradila, že diskuse s ostatními ženami pro ni byla nečekaným hlubokým emocionálním zážitkem.

Cílem projektu Quo vadis, femina? je vytvoření vize žen o trvale udržitelném životě. „Chceme vědět, co ženy chtějí a potřebují; pojmenovat čím a jak, vedle potenciálu věnovaného vlastním rodinám, přispívají celé společnosti. Celá historie lidstva je psaná muži a reflektuje hlavně mužské aspekty života, mocenské vztahy a boje. Prioritou projektu je dostat do společenského povědomí důležitost ženské role, ať už při výchově dětí, organizování domácnosti či kultivování mezilidských vztahů“ říká autorka a vedoucí projektu Marie Haisová. Smyslem je pracovat s argumenty, příběhy a zkušenostmi, které pomohou diskutujícím ženám i širší veřejnosti vnímat ženské hodnoty přinejmenším tak, jak jsou dosud vnímány mužské priority a hodnoty. Prvořadě tím přispějeme k uvědomění si všeho, co ženy pro zachování života dělají a následně napomůžeme společenské změně a většímu zapojení žen do rozhodování, politiky a celé společnosti.

V pořadí pátý kulatý stůl volně navázal na předcházející kulaté stoly žen konkrétních věkových kategorií, které Agentura GAIA zorganizovala v prvním pololetí roku 2006. Díky tomu, že v každé generaci se našla celá řada žen, které chápou myšlenku projektu a chtějí společné práci věnovat svůj čas a energii, mohli jsme nyní tyto ženy pozvat na mezigenerační kulatý stůl. Přiznám se, že i navzdory své několikaleté praxi v ženských projektech ve mně toto setkání vzbuzovalo velká očekávání a zvědavost, zda ženy různých generací dokážou najít společnou řeč. To, jak se pohybujeme v generačně diferencované společnosti vnímám i jako jedináček pocházející z městské nukleární rodiny, kde se opravdu jen málokdy protnou životní hodnoty a zájmy babičky, matky a vnučky. Často se také nepřestávám divit, když od svých vrstevnic mezi dvacátým a třicátým rokem slýchám, že lidé ve čtyřiceti jsou staří a „někde jinde“ a že žena po prvním dítěti je společensky odepsaná. Poprat se s těmito bariérami jsme nechali dvacet žen ve věku od dvaceti do sedmdesáti tří let – studentky, ženy na mateřské dovolené, ženy pracující, občanské aktivistky, důchodkyně, ženy svobodné, provdané i rozvedené, ženy bezdětné, s malými dětmi i ty, kterým už jejich dospělí potomkové vylétli z hnízda. Ženy se navzájem představily a poté měly v generačně rovnoměrně zastoupených skupinkách provést základní analýzu témat práce v domácnosti, ekonomicky nezávislá, společensky závislá a kdo vládne světu?. Úkolem bylo dohodnout se na kladech a záporech současné pozice žen v těchto oblastech a nastínit příležitosti a hrozby pro řešení současného stavu.

Kdo by chtěl na setkání demonstrovat pověstnou ženskou haštěřivost, zmatek, absenci analytického myšlení a neschopnost domluvit se, těžce by narazil. Skupiny žen se vylosovaných témat chopily s největší zodpovědností. Ženy tvořily, přemýšlely, zvažovaly, systematicky zaznamenávaly – a to vše s půvabnou ženskou lehkostí, elegancí a humorem. Při pohledu na ně mě několikrát napadlo, že pozorovat setkání skrytou kamerou čeští poslanci, mohli by jen tiše závidět.

Domácí práce

„Domácí práce, tedy zajištění chodu domácnosti a péče o děti, má řadu pozitiv. Je to například práce v klidném prostředí, i když se asi liší rodinu od rodiny“ směje se mluvčí první skupiny, mladá maminka na mateřské dovolené, když prezentuje společně zpracované výstupy na toto téma. Za další klad domácí práce shledaly ženy to, že jde o práci pro blízké lidi a prostředí, ve kterém žijeme. A jaké jsou další silné stránky této ženské domény? „Je-li žena doma s dětmi, může je dobře vychovávat a nacházet sebeuspokojení v tom, že dělá něco užitečného pro celou společnost. Může předat dobrý vzor a pozitivní hodnoty další generaci a jít osobním příkladem nejbližšímu okolí“ pokračuje mluvčí a povzbuzuje ostatní ženy k diskusi. „Jako velkou výhodu vidím možnost domácí práce vykonávat i jako placenou službu. Pokud mě tento druh práce baví a potřebuji si přivydělat, můžu za peníze pomoci někomu, kdo má třeba více jiné práce mimo domov“ přidává se do diskuse další a dodává: „I přes veškerá pozitiva domácí práce bychom se měly snažit do tohoto procesu do nejvíc zahrnout muže. V opačném případě dětem nikdy nemůžeme předat spravedlivý vzor, když doma nevidí pracovat otce. Žena zůstává ve své pozici izolována a předává dál stereotypní pohled na chod rodiny“. Právě v nespravedlivé dělbě domácích prací mezi muže a ženu vidí účastnice mezigeneračního kulatého stolu jedno z největších negativ této oblasti. Pokud žena nezapojí zbytek rodiny, stává se z ní otrokyně. Nejhůře se s tímto problémem potýkají ženy, které chodí do zaměstnání. Vykonávají v podstatě dvojí práci, ale ta domácí není zahrnuta do hrubého domácího produktu. Společnost a zejména muži si podle našich žen váží hlavně práce, která je placená, čímž je domácí práce diskreditována a stigmatizována jako druhořadá. I ženy si tím pádem své práce méně váží, stává se pro ně stereotypní a dochází k oslabování pocitu osobního naplnění. Otázku zaměstnavatelnosti žen s malými dětmi otevírá žena, která i ve svém důchodovém věku spolupracuje s centrem ekologické výchovy a dlouhodobě se zabývá také ženskou otázkou: „Jako poměrně slušné ocenění péče o děti ze strany státu vidím možnost být s dětmi doma až čtyři roky. Člověk jim může věnovat mnohem více energie a lépe je vychovat. Za mého mládí musela jít žena do práce už půl roku po porodu“. Jedna z mladších účastnic jí však oponuje: „Pokud chci být s dětmi doma čtyři roky, je to moje rozhodnutí. Musím ale počítat s tím, že se pak těžko uplatním na trhu práce a že se za ty čtyři roky dostanu do obrovské izolace. Například ve Francii je půlroční rodičovská dovolená dodnes a má to své výhody. Taková situace totiž nutí oba rodiče, aby se o děti starali a žena se tak kvůli dětem pro zaměstnavatele nestává větší hrozbou než muž“.

Ekonomicky nezávislá

„Peníze? To je pro mě především volnost, možnost rozhodovat o svém životě a svoboda s velkým vykřičníkem“ prohlašuje sebejistě temperamentní cvičitelka jógy ve středních letech. Vystupuje jako mluvčí druhé skupiny, která dostala za úkol zpracovat téma ekonomické nezávislosti. Přestože materiální a finanční bohatství žen je v celosvětovém měřítku stále nepoměrně menší než majetek mužů, jsou si ženy velice dobře vědomé výhod, které peníze přináší. Alespoň podle účastnic našeho kulatého stolu je to zejména možnost věnovat se aktivitám, které člověka baví a naplňují. Moc peněz také ženy většinou nevnímají jako moc ovládat, ale moc pozitivně ovlivňovat a pomáhat společensky prospěšným činnostem. Ani cestování, které v minulosti bývalo spíše atributem mužské svobody a mužského objevování světa není pro ženy zcela nedůležité. Chápou ho jako možnost poznávat jiná prostředí a kultury a vybrat si místo k životu, které nejvíce vyhovuje jejich potřebám. Na druhé straně však vidí nebezpečí v přílišném a jednostranném zaměření na materiální stránku života, které pak může přerůst v nenasytnost, sebestřednost, osamocenost, stres a nedostatek času na sebe a své blízké. Jak se však účastnice diskuse shodly, nebezpečí bohatým ženám hrozí také ze strany společnosti s přetrvávajícími předsudky. Jak jedna z přítomných žen poznamenala: „Díky tradiční roli ženy v rodině je dnes každá žena, která chce vydělávat, přímo či nepřímo postavena před nepříjemné a frustrující dilema rodina nebo peníze. Muži takové dilema řešit nemusí“. Stále zde také existuje diferenciace mezi pohlavími, ženy často berou za stejnou práci méně peněz než muži. To je další obtíž, se kterou se ženy na cestě za kariérou a bohatstvím musí vyrovnávat. Mnoho žen také uvedlo na základě poznatků ze svého okolí, že ekonomicky nezávislá žena často vzbuzuje rozpaky a závist, a to i v nejbližším příbuzenstvu. Pokud žena vydělává více peněz než její manžel, rozbíjí tím tradiční rodinný model a nezřídka taková situace končí rozvodem

a rozpadem rodiny.

Společensky závislá

„My jsme si bohužel vylosovaly nejvíce abstraktní téma“ povzdychla mluvčí třetí skupiny, která měla zpracovávat téma společenské závislosti. Autorka projektu „Quo vadis, femina?“ měla na mysli přirozené vztahy, které by mohly být ženám velice blízké. Uvědomění si a posilování vztahů ve společnosti chápe jako jedno z východisek ze situace odosobněného a vertikálně řízeného světa. Téma společenské závislosti je ovšem mnohem širší a účastnice kulatého stolu se s ním vypořádaly po svém. Zajímalo je, co společnost nejen ženám, ale lidem obecně nabízí, v čem jim pomáhá a v čem je naopak omezuje. Mezi silné stránky společenské závislosti zařadily pocit sounáležitosti s širší komunitou a hrdost na to, že někam patříme. Zmínily také možnost osobnostního rozvoje, který každá společnost v rámci svých norem více či méně nabízí a jistotu, kterou poskytují společenské normy a pravidla pro chování. A v čem ženy vidí naopak slabé stránky? „Každá společnost do jisté míry vytváří stereotypy pro to, jak se kdo má chovat a kde je jeho místo. Tím omezuje pestrost života a může bránit v podpoře individuální kreativity“ říká mladá socioložka, mluvčí této skupiny. Za neméně důležité ženy považují omezení společnosti díky nepochopení jiných kultur a možnost přílišné závislosti jedince na své společnosti. Naopak příležitost vidí ženy v rozvoji osobnosti společně se svou komunitou. „Když se člověk vymaní ze společenských očekávání a stereotypů a realizuje se nad rámec společnosti, posílí si tím vlastní sebevědomí a může pozitivně ovlivnit i společnost“ pokračuje žena, pro kterou byla věda o společnosti denním chlebem předtím než odešla na mateřskou dovolenou. Jako největší hrozby, které mohou pozitivnímu vývoji a společenské změně bránit, ženy vnímají společenskou zkostnatělost, uzavřenost a silnou konzumní orientaci naší společnosti. „Společnost nás často sama předurčuje k jistým postojům a názorům, které nám nejsou zcela vlastní, aniž bychom si to uvědomili. Neustále od nás něco očekává a když tato očekávání nesplníme, připadáme si frustrovaní. Jedním z velkých neduhů společnosti je potom diskriminace“ uzavírá mluvčí prezentaci své skupiny.

Kdo vládne světu?

Když se čtvrtá skupina chystala prezentovat své postřehy na téma kdo vládne světu?, podobně jako na minulých kulatých stolech mi připadaly ženy trochu rozpačité. V minulých diskusích to často zdůvodňovaly tím, že jim tahle otázka připadá příliš vzdálená a že je těžké na ni jednoznačně odpovědět. Pravdou je, že na téma světovláda a politika také slýcháme debatovat většinou muže a jak trefně poznamenala jedna z častnic: „Dovedete si představit, kdyby tuhle otázku dostali muži? Asi by tady vydrželi diskutovat do rána“. Nezdá se však, že by ženy k tomuto tématu vůbec neměly co říct. Jejich odpovědi se ovšem nevztahují ke konkrétním lidem či mocenským subjektům, až na jednu účastnici, která poznamenala: „Myslím, že se shodneme na tom, že světu vládnou mladí, bílí, heterosexuální a privilegovaní muži“. Většinou však postřehy žen spíš vypovídaly o vztahovém, celostním a psychologickém uvažování o stavu současného světa a jeho hodnotách. Mohli jsme tak slyšet rozličné odpovědi, které však mají jedno společné. Naznačují nespokojenost žen s hodnotovou orientací západní společnosti, která má podle nich za následek to, že světu vládnou peníze, materialismus, egocentrismus, pudovost, agresivita, hierarchie, mužské hodnoty, předsudky a stereotypy. Jak z toho ale ven? Ženy z našeho kulatého stolu jsou si dobře vědomé toho, kolik práce dá změnit sama sebe či lidi v nejbližším okolí. Přesto však vidí cestu zejména ve vzdělávání k toleranci a ve snaze změnit společenské priority. „Často zapomínáme, že světu nevládneme my, ale přírodní zákony“ poznamenává jedna z účastnic, zatímco jiná nabízí řešení v návratu k Bohu, který podle ní určuje směr a dává šanci každému. A jakých překážek na cestě za světlejšími zítřky na poli světovlády se ženy nejvíce obávají? „Lidé dnes díky nesmírně rychlému životnímu tempu nemají čas na sebereflexi, neberou ohledy na druhé lidi a na přírodu a nedomýšlejí důsledky vlastního jednání. Identifikovali se stereotypním chováním, které ani nechtějí měnit, spíš se nechají ovládat svými pudy. Bohužel, ani ženy v tomto směru často nejdou dobrým příkladem, když přijmou mužské hodnoty a pohled na svět“ dělí se o své obavy mluvčí čtvrté skupiny.

Co říci na závěr? „Komunikace žen napříč generacemi je nesmírně důležitá - zvláště vzájemné porovnávání priorit různých věkových skupin a schopnost najít konsensus v klíčových tématech a aktivitách. Výstupy z tohoto kulatého stolu stojí za pozornost a mohou posloužit jako inspiraci a podnět našim€ politikům a političkám, uzavírá diskusi mezigeneračního kulatého stolu žen vedoucí projektu „Quo vadis, femina?“ Marie Haisová.