Žijeme jako na skládce! Okolí se nás prý štítí a já už jsem zoufalá

Nikdy bych nevěřila, že problémy můžou člověka potkat vlastně v jakékoliv podobě. Všechno u nás začalo celkem nevině a na povrch se skutečný problém prodíral vlastně několik let.

Dokud s námi žila naše jediná dcera, všechno bylo v naprostém pořádku. Nikdy jsem si u svého muže nevšimla ničeho zvláštního. Vždy byl spolehlivý, pořádkumilovný a nijak zvláštně se neprojevoval ani v nejmenším. S dcerkou měl vždy velmi pevný a vřelý vztah. Jenže dcera, naše dospělá dcera před dvěma lety odešla z domu a začala žít svůj život. Ani tehdy jsem nezaregistrovala, že by můj manžel sklouzával k něčemu nenormálnímu. Vše začalo tak nějak nenápadně. Vlastně až příliš nenápadně. Ani ve snu by mě nenapadlo, že můj muž začne prázdné místo po dceři zaplňovat věcmi.

Když dcera odešla, pustila jsem se do úklidu jejího pokoje. Ona s tím souhlasila a věci, které potřebovala, si odnesla. Ty, které nepotřebovala, jsem se po dohodě s ní rozhodla prodat, darovat a vyhodit. A tam někde přišly varovné signály. Manžel každou krabici pětkrát kontroloval a s ničím se nechtěl rozloučit. Na jednu stranu jsem to chápala, protože přece jen k těm věcem měl citový vztah. A tak jsem nechala pokoj pokojem a nevěnovala jeho chování pražádnou pozornost.

Až jsem si všimla, že se nám doma a hlavně na dvorku objevují věci, které u nás dřív nebyly. Nejdřív drobnosti. Sem tam starý květináč, lopata s menší vadou, naprasklé akvárium. Tomu jsem nepřikládala žádnou velkou váhu. Když jsem se ho ptala, k čemu to má, většinou odpovídal, že se to jednou bude hodit. Ale takhle to bylo se vším a věci se začaly hromadit. Nekontrolovatelně hromadit. Když jsem po příchodu z práce musela překračovat už od branky kdejaké harampádí, začalo mi to být podezřelé. Když mi bouchly nervy a sama jsem rozhodla udělat pořádek a všechno mu to vyházet, šíleně ho to naštvalo a řádil jako pominutý. A věci si nakonec obhájil. Protože já jsem to vzdala, když se se mnou handrkoval o kdejakou cetku. Uklidňovala jsem se tím, že mi naštěstí netahá tohle harampádí i domů, ale později se nejednou stalo, že přinesl odněkud starý přehoz, či deku a že jí prý hodlá normálně používat. Hleděla jsem na něj jako na blázna. Chvílemi se mi až zdálo, že mu úplně regulérně přeskočilo. Pořád tahal domů, potažmo na dvůr víc a víc věcí. Pytle s pilinami, starou děravou vanu, krabice a nespočet igelitových tašek. Rozčilovalo mě to, samozřejmě, ale nenechal si na ty věci šáhnout. Choval se najednou jako naprostý blázen. Začal vypadat jako ten typ lidí, kteří vybírají popelnice. Když odcházel do práce, byl za normálního, vykoupaného muže, kterému parfém není cizí. Ale po práci bloudil našim malým městem a hromadil věci. Nevím, jak lépe to popsat, ale začali jsme kvůli němu žít jako na skládce. Nejednou se ke mně doneslo, že se z nás stali po odchodu dcery podivíni. Ale já s tím přeci nemám nic společného a mrzí mě, že jsem se takhle svezla s mým manželem.

Kamarádky, mám na mysli ty opravdové kamarádky, se najednou začaly vymlouvat. Nechtěly k nám chodit. Už pěkně dlouhou dobu se vždy scházíme na víno kdekoliv jinde, než u nás. Z mého muže mají najednou všichni nepříjemný pocit a ke mně se už nesčetněkrát doneslo, že to u nás vypadá jako ve vetešnictví. Což já bohužel musím jen odsouhlasit. Náš dvůr je v létě neobyvatelný. Za ta léta se toho nahromadilo tolik, až to hezké není. Možná si budete klást otázku, proč jsem s tím něco neudělala a nechala to zajít tak daleko, ale pokuste se vzít naježenému psovi jeho kost, kterou si ukořistil. Asi takhle všechny pokusy dopadly.

Já jsem už na konci sil. Nevím, co dělat. Zdá se to jako nesmyslná potíž, jenže je to k nežití. On si pomocnou ruku od odborníka podat nechce. Víc a víc uvažuju o tom, že svého muže opustím, protože tohle už není normální život.

Kateřina, 65 let

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová