Ať žije bambus!

Určitě tu situaci znáte: jste s partnerem pozváni na návštěvu. Sice se nejedná o žádnou formální návštěvu a tak ho nemusíte nutně oblékat do smokingu, ale rády byste ho viděly ve slušivé košili, nebo aspoň v polo tričku. Jenže jak zlomit jeho odpor, když z duše nenávidí jiné oblečení než tričko s džíny?

Já jsem takový typ. Ne že bych snad neměl skříň plnou košilí, ale přeci jenom chci trávit volný čas v maximálně pohodlném oblečení, nejlépe ještě praktickém. Proto se vždy opakoval stejný scénář: se skřípěním zubů jsem na sebe navlékal košili a jako ústupek jsem to doplňoval džíny. Pochopitelně jsem nebili s mojí ženou spokojeni ani jeden. Já měl na sobě vnucenou košili a ženě se zase nelíbilo, že jsem si ke košili bral džíny.

Pak někde (to “někde” je důležité a mělo by se o tom napsat nějaké vědecké pojednání ) narazila na něco, pro ucho typického mužského naprosto nepochopitelného, čemu se říká bambusové tričko. První, co jsem si představil, když toto podivné spojení vyslovila, byl bambusový oblek seskládaný s bambusových tyček či štěpů, který funguje jako prapodivné brnění. Pochopitelně jsem se rozchechtal a vzhledem k tomu, že mi není žádná psina cizí, jsem odsouhlasil, že něco takového určitě vyzkouším.

Když přede mě později položila balíček s na první pohled úplně obyčejným tričkem, byl jsem docela zklamaný: k brnění ze starověké Číny to mělo opravdu hodně daleko. Na druhou stranu to bylo tričko a tak jsem moc neprotestoval a jal se do něj navlékat. Jako “tričkový” typ jsem se chystal tento vynález řádně zkritizovat, ale už při oblékání jsem pochopil, že na držkování tentokrát moc prostoru nedostanu.

Nejsem žádný znalec materiálů, ale hned bylo jasné, že mám v ruce tričko z prvotřídního materiálu, navíc, na což jsem hodně náročný, s perfektním minimalistickým potiskem. Návštěvu jsem si maximálně užil, aniž bych si na něj vzpomněl. Po návratu domů se mě žena ptala, jak to, že jsem nevětral (moje obvyklá činnost: když je mi zima, zastrčím si tričko do kalhot, když horko, soukám ho z kalhot ven). Překvapilo mě to a musel jsem konstatovat, že za mě větralo tričko úplně samo.

Druhý den ráno, jsem chtěl tričko popadnout a mrsknout do koše s prádlem, mi došlo, že je něco jinak. Hned jsem ho tedy z koše zase vytáhl a až po chvíli mi došlo, co je jinak: tričko nebylo cítit. Vůbec. A tak moje experimentální duše rozhodla, že tričko drobet otestuju, a jal jsem se ho nosit hned několik dní za sebou. A jak test dopadl? Nakonec mě z něho svlékla žena: ne že by snad páchlo potem, ale už jí nebavilo se koukat na stále stejné tričko.

Drahé dámy: máte-li podobně podivného partnera, navlečte ho do bambusu. Bude oblečený v krásném módním tričku, nebude zapáchat, nebude protestovat a tedy nebude dělat ostudu. Moje slovo na to. Ať žije bambus!