Zeptejte se mužů

Klára se ptá:

Hezký den a díky za sympatické zprostředkování názoru 'mužů'. Tedy, můj přítel má 30 let, po společném více než ročním harmonickém a naplňujícím soužití mě požádal o ruku. Můj dotaz se týká obavy, zda mu toto nadšení vydrží, jelikož přede mnou měl spoustu partnerek a po delší či kratší době zjistil, že to není TA PRAVÁ na celý život. U mě tento pocit nemá, ale já se bojím, ať po čase opět nenabyde dojmu, že potká ještě úžasnější a dokonalejší ženu dle jeho představ. Nutno podotknout, že je partner značně náročný muž po všech stránkách-já je téměř bez problémů splňuji,neb jsou mi přirozené. Jsem o čtyři roky mladší, tudíž mám plno energie, vášně,chuti se vzdělávat a ŽÍT,což pohltí oba. Co když s dětmi už nebudu pro něj toliko 'dokonalá', čas i energii rozdělím i mezi děti a posléze třeba kariéru...? Nebo vážně se mohu oddat štěstí a důvěře, že ve mně konečně potkal svoji představu o manželce a nebýt ve střehu, kdy opět podlehne kouzlu jiných žen? Měl přede mnou asi 15 milostných vztahů a dvakrát se zasnoubil a zrušil...!! Tedy, že by už vážně dospěl, nebo je chronicky nespokojen a po čase ukolébán poznaným... Vážně ocením názor nestranného muže, jak to kolegiálně vidíte? Už se 'vyřádil a našel'? Takhle mi to podává, chce PRÁVĚ se mnou zakotvit a vychovávat děti. Mohu zahodit pochybnosti, že ho omrzím i já? Samozřejmě se s ním cítím klidná a šťastná, on je pro mne  představa muže pro život,jen ta minulost....!! Díky, krásný den, Klára

Milá Kláro: „nadšení“ nikdy nevydrží celý život. Ani pro nový mobil, auto – či milenku, manželku. Musí tam být něco víc. A jestli je to „Něco“ v Něm, to ví snad jen On... Ty bys to měla ovšem celkem dobře umět odhadnout před tím, než se rozhodneš. Jinak taky řečeno, pokud je tam to Něco dnes, aby tam bylo a zůstalo mezi vámi i zítra – a to je pak i na vás obou... Ano, vnímáš to dobře, s dětmi nebudeš už „tolik dokonalá“, nebo ne v každé chvíli. Mít čas na něj jen - a podobně. Mnoho mužů to nepřekousne (kariéru, navíc částečně či přechodně ztracenou fyzickou krásu své ženy, partnerky a milenky v jedné osobě, dělení se o čas patřící jen jemu předtím, Tvou únavu...) - a z ničeho nic objeví nějakou krásnou bludičku co svítí kolem (víc), která mu osvítí cestu mimo zaběhaných rodinných kolejí... Před, nebo po svatbě. Bludičky jsou na cestě vždy, o tom nepochybuj. Potkat „úžasnější a dokonalejší ženu“ určitě potká, Kláro. Ty taky potkáš určitě úžasnějšího a dokonalejšího chlapa, o tom taky nepochybuj. Důležitější však je, jak se v tu chvíli k němu zachováš. A taky ten Tvůj, když mluvíme o Něm teď. A to bys už mohla vědět hodně z toho, co vidíš, co o něm víš, jak jej vnímáš, co dělá, jak dělá, jak se zachoval. Našeptávat Ti nebudu, jsi evidentně inteligentní a vnímavá žena, která si dokáže dávat správné otázky... Bohužel ty odpovědi budou taky nejlepší, když budeš naslouchat sama sebe, svému vnitřnímu Já. Samozřejmě, čím víc Ti lidé kolem řeknou svůj názor, tím víc uslyšíš, jak se Tvé Já s těmi jednotlivými názory bude bít, prát, odmlouvat jim - nebo s nimi souhlasit. Odpověď máš (dle mého názoru), už v sobě, jen si jí (zatím nemáš odvahu nebo chuť?) vyslechnout... Prostě zmáčkneš čudlík jako na CDčku a posloucháš, co máš v sobě. Důvěře se klidně oddávej, Kláro, důvěra je krásná. A vyplatí se, když je stejnou mírou opětována. Naivita se však už nemusí vyplatit. Jsem muž, a evidentně se podle toho chovám, a přemýšlím. I teď o Tvém příběhu. Racionálně. Mám rád moudrost světa, o které se někde někdy dovím, pak jí do kolečka opakuji, když se mi zalíbí. Tak jsem už tady psal o arabském přísloví říkajícím, že „co se stalo jednou, se už nemusí stát nikdy, co se stalo dvakrát, se určitě stane i potřetí...“ Pro mě slovo „zásnuby“ nejsou na úrovni zrušené schůzky či instalatéra... To se stát může, někomu víc, někomu míň. Ale zásnuby... Jemu dokonce dvakrát v tak (pro mně alespoň) vážné věci?!? To byl dvakrát slepej, nebo hluchej, nebo zapomněl rozum někde, nebo se zasnuboval nesoudný či wopilej, nebo si dělal jen srandu z těxh žen, když jim říkal, že si je veme?!? A oni na něj koukali s otevřenou pusou a brali jej vážně, předpokládám, tak se to obyčejně vnímá ze strany žen... Nebyl jsem u toho, tak se tomu dále nebudu věnovat. Ale těm dvěma ženám, co se jim to stalo, mám chuť za Babinet.cz stejně poslat kytičku... Co udělá v tomto ohledu s Tebou, jak se zachová k Tobě? „Rozmyslí si“ “ i Tebe, protože byl už dvakrát slepej, nebo hluchej, nebo zapomněl rozum někde, nebo to udělal nesoudný či wopilej, nebo si dělal jen srandu, jako předtím – a udělá to tedy i po třetí, znovu?!? Všechno se dá omluvit, dokonce sebe si člověk omluví věci ještě lehčejc, než těm druhým, jednoduše si nebude „odmlouvat“ sám sobě. Jak si může své případné „selhání“ omluvit On i potřetí, záleží na tom, jak si omluvil ty svá dvě první selhání. Jak si omluvíš ty své rozhodnutí ve své krásné dnešní zamilovanosti, lásce, která trvá už rok - jakkoliv to bude pokračovat - to zase víš jen ty. Nebo jak se zachováš za rok, za dva podle toho, kam to půjde vašimi dnešními vzájemnými rozhodnutími... Ne, Kláro, nechci Ti ani naťuknout, co máš dělat. Chtěla jsi názor - máš jej mít. Tady jen ten můj, nic víc, nic míň. Přiznám se, že jsem v průběhu pár týdnu, cos nám svůj dotaz napsala, několikrát přemýšlel, co vlastně k němu napíši, protože mě napadali stále jiná důvody, zdůvodnění. Něco se mi snad povedlo nakonec zachytit, co bylo ve mně - spíše pro Tebe k dalším úvahám. Ale snad Ti další mužové zde řeknou věci jiné, možná více hladící Tvojí tázající se vibrující hledající duši... Aby sis nemyslela, Kláro. Přeji Ti v každém případě prožít život (jen) s (jedním) mužem svých snů, a to nejméně šedesát společných let, jak to dokázali například moji prarodiče. Napadá mě, že se taky znali či chodili spolu déle než jeden rok, co vím z historie naší rodiny, a to stejné se týče mých druhých prarodičů, rodičů - i mne... A konec konců lidi ze širší rodiny taky. Ale to jsme už zase v jiném století, kdy se žilo nějak jinak, ne tak rychle, a ženy či muži se neměnili snad tak rychle či tak často, nebo „jen tak“ bezdůvodně - nebo bezmyšlenkovitě(?) nebo lehkovážně(?) a nedávali se sliby, které se rušili tak rychle a lehce, že se snad rychleji už ani nedali vzít zpátky - jak se to děje dnes - a slova jako „zásnuby“, „svatba“, „rodina“ se mysleli - a vyslovovali - obyčejně jen pro jednou – a navždy.