Zeptejte se mužů

Vanilka se ptá:

Dobrý den, má otázka zní: zůstat nebo odejít? Jsem s přítelem 7,5 roku (je nám oběma 27 let) - on je můj první, máme za sebou jeho nevěru, která proběhla před 4 roky... milujeme se, avšak jsme naprosti rozdílní, jako den a noc, někdy mám pocit, že nemůžeme být dál spolu, ale ani bez sebe... máme za sebou hodně dobrého, krásného, ale i toho špatného. Nyní přítel začíná mluvit o tom, že bych chtěl už se mnou dítě... A tady začíná ten problém. Já nevím, váhám. Dítě je vážný krok a já nechci udělat chybu. Najednou nevím, jestli on je ten pravý. Asi mám v hlavě trochu tu nevěru, nevím. Jak mám poznat, jestli on je ten pravý. Já vím, takovou záruku nebudu mít nikdy s nikým. Ale prostě aspoň trochu si musí být člověk jistý a to já nejsem vůbec. Nevím, jak mám rozlišit, jestli to je láska nebo jen zvyk... Také se bojím, že už jsem moc 'stará' a pokud chci někdy rodinu, tak už nemám moc času... možná už bych ani žádnýho jinýho chlapa, který by byl v tomto věku volný, nenašla... Já opravdu nevím, co s tím. Máte pro mě nějakou radu? Velmi děkuju.

Milá Vanilko: V první řadě Ti chci sdělit, že máš krásný nick, už kvůli kterému se oplatí do Tebe [alespoň virtuálně, „na první slovo“ zamilovat...] Kdybych byl o pár let mladší, tak bych to rovnou platonicky udělal :-) K Tvému problému však. Den bez noci není stejně jako bílá není bez černé a láska neexistuje bez nenávisti, či lhostejnosti... Jedno je dvojníkem druhého, jedno bez druhého není... Pokud je to i váš případ - tak jste si souzeni. Jsou úspěšné páry, vztahy, které jsou založené na své rozdílnosti – ale rovněž páry, kde jsou si (téměř) ve všem stejní... Podle mě tohle není právě nejlepším kriteriem úspěchu vztahu... Vlastně to sama moudře naznačuješ i ty, když píšeš, že nemůžete být ani bez sebe, ani spolu... Tahle dichotomie mezi mužem a ženou je myslím přirozená. Jen někdy končí společným životem - někdy právě rozchodem. Jaký bude případ Tvůj, vás dvou - to asi ukáže skutečně jen čas... Nejdřív mi dovol se vcítit do Tvých slov o sobě samé. Píšeš více-méně, že jsi si sama vůbec ne jista vaším vztahem - ať už je toho příčinou cokoliv. O nevěře, jednorázové či opakované, náhodné či notorické, muže či ženy - o odpuštění, „vymazání“, zapomenutí - jsme tady už v naší rubrice psali mnohokrát všichni, co tady odpovídají - to tedy nebudu zde opakovat. Jednou větou jen tedy. Je na Tobě, jestli to budeš i nadále držet hlavě - nebo zapomeneš, odpustíš. Vypadá to, že Tvůj chlap to už nedělá - když chce mít s Tebou dítě, ne? Nebo se mýlím? „Dítě je vážný krok...“, píšeš. Souhlas. Ano, určitě. Zdá se, že Tvůj chlap si je už v tom jist. Tebou. Vaším vztahem. Je to pro mě trochu překvapující, protože obyčejně jsou to ženy které mají v tom jasno ve vašem věku dřív... Myslí to s Tebou vážně, Vanilko, řekl bych. Proklatě vážně. Je to rodinný typ? Zamyslel bych se nad tím býti Tebou – jestli to myslíš vážně s ním i ty. Není ta jeho „nevěra“ jen zástupným problémem v Tvém uvažování? Skutečně jej máš ráda se vším všudy? Vyhovuje Ti přesto, jaký je? Láska JE nakonec, po létech, mnoha létech, jen zvyk, přátelství, povídání si - pokud máte ještě o čem - a hlídání a vychovávání vnuků vašich dětí – možná ještě vedle zahrádky. Ale to je to krásné na tom, býti po padesáti létech v souznění s někým... S kým jsi vychovala děti, prožila život... Žena si prý vybírá „samce“, aby byl dobrým otcem jejich dětí. Dokázal je zabezpečit všechny. Je takový ten Tvůj? Jak jej vnímáš? Má práci, lidskou integritu - mimo sex-appeal, který byl na začátku, jako samozřejmost? Nezkusíš jej například TEĎ „potkat opět“ ve své duši, čistého, bez té pomyslné nevěry? Dokážeš se nad tím povznést a podívat s e opět na váš vztah novýma očima? Vnímáš jej z toho pohledu (oproštěna od nevěry), jako vhodného „samce pro zplození Tvých dětí? Pokud ano - víš co máš dělat... Je tam? Vidíš jej tak? Nebo si vůbec - ani v snech dnes - nedokážeš sama sebe představit bez toho, že by tam byl jako Tvůj věrný muž? Co Tvé děti vychovává. Tobě ochrání, je Ti oporou... Ty jemu ovšem také. Jinak, co se týče věku (27), myslím, že na tom ještě nejsi tak špatně. To by ještě nemuselo dle mého názoru býti rozhodnujícím kriteriem při Tvém dnešním rozhodování. Vždyť hranice vstupu do manželství se posouvá směrem nahoru - takže ještě mnoho třicátníku bude volných... Na druhé straně už bude „opět volných“ pár dalších třicátníků, kterým to nevyšlo, a který se budou v rámci svého druhého pokusu ucházet o Tvojí přízeň - pokud z titulu svého předcházejícího rozvodu nebudou v Tvých očích samozřejmě předem zapuzeni... Že však chceš mít už dítě i ty ve věku, řekněmě, do třiceti let, pokud to dobře vnímám – s tím bych osobně souhlasil, i jako Tvůj partner. Tvé biologické hodiny Tě však ještě minimálně několik dalších let nebudou do toho tlačit. Ovšem prý je to pro ženu zdravé, mít to dítě do třiceti. No a „na ocet“ asi taky nechceš zůstat, možná je cítit z podtextu Tvého dotazu? Vzít si však jen kvůli tomu někoho, o kom nejsi přesvědčena ani dnes, že je ten pravej? To asi nemusíš... Nebo musíš? Chceš? Neznám Tebe, neznám jej. Zdá se však - že On je rozhodnut. Vašemu vztahu a životům by po těch létech, co jste spolu, dle mého názoru určitě oběma pomohlo, kdyby jste se rozhodli. Ano nebo Ne. Být či nebýt (slovy shakespearovými, které ani on ve své dráme nevěděl jasně rozhodnout) spolu i nadále... A pokud Ano - tak určitě posunout váš vztah na vyšší úroveň. Manželskou, rodičovskou. "Nezakrnět" v něm. Myslím, že to rozhodnutí je dnes na Tobě. On to ví. Ty Ne. Já u toho nejsem - takže jak se rozhodneš, Ti neporadím. Zbav se zbytečného balastu co je v Tvých úvahách, koukni se do sebe, co je pro Tebe v Tvém dalším životě důležité. Podle toho jednej. Garanci na „chlapa“ Ti nikdo nedá. Tak jako nedáš ani ty garanci svému chlapovi. „Láska však hory přenáší“. Když s ní budeš žít - určitě jí budeš schopna udržet i u svého chlapa. Když zaváháš (možná pro změnu) někdy ty - bude tady On, který jí v sobě bude v tu chvíli mít - a podrží vás oba on... Věříš tomu? Protože i to je Láska. Věřit v něco hezkého. Ovšem podle toho i žít. V lásce. Víře v něco, co je v Tobě (alespoň na začátku), na čem se dá začít stavět. S láskou. Pak jsou věci, o kterých uvažuješ dnes – více či méně - nedůležité... Přeji Ti najít brzké - a dobré - rozhodnutí, pro oba, Vanilko... Myslím, že máte nejvyšší čas.