Pavlína se ptá:

Před cca 9 lety jsem poznala jednoho o 12 let staršího muže, který se mi dost líbil, dokonce byl nezadaný, ale byla jsem ještě v té době náctiletá a spíš to byla pro mě taková ta platonická láska, kterou nikdy nemůžu mít a jen jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby... Jenže netrvalo dlouho a už to nevypadalo tak nereálně. Měl o mě zájem, a najednou mě to spíš „vyděsilo“. Přeci jen byl starší a já vůči němu měla respekt. Občas jsme se vídali, spíše tak náhodně, občas na diskotéce, ale tam jsem se mu raději vyhýbala, i když jsem si přála dělat pravý opak. Po nějakých 3 letech se to obrátilo a sama jsem ho pozvala ven. Opět byl nezadaný a pořád tak hezký. V jeho přítomnosti jsem se cítila hezky, občasně se snažil o nějaký kontakt, ale já nebyla schopna se mu podívat ani pořádně do očí, ostych. Jenže to se pomalu ale jistě měnilo, náš „vztah“ se tak nějak vyvíjel, už jsme nebyli jen kamarádi, byli jsme něco víc. Já měla pořád takový ostych, byl starší, říkal, že ve vztahu na věku nezáleží a já už začala přemýšlet o tom, to zkusit…. Ale celkově to bylo mezi námi takové, jak když si chcete koupit moc pěkné boty, ale bohužel nesedí. Nějak jsem ale cítila, že něco mezi námi je a že to neskončí, že se to zas někdy vrátí. Pak jsem si našla přítele, on přítelkyni. Před 2 roky se oženil, dal mi svatební oznámení. A když jsme si pak psali, psal věci, co mě zas dostali na kolena. Chtěl mi dát pusu, obejmout mě, psal, že kdybych byla starší, mohla jsem to být já. Pak jsme se nějak neviděli, i když občas napsal  a občasně zas narážel na nás dva a že se mu líbím. Nedávno jsme spolu byli venku. Jeho sympatie jsou pořád stejné, líbím se mu ještě víc, on mě taky. Vypadá fakt dobře, vypadá stejně jako když jsem ho poznala. Bavili jsme se, pokoušel se opět o nevinné dotyky, občasně narazil na nás a na „osud“, protože se teď zas občasně budeme vídávat tam, kde jsme se poprvé viděli. Přijde mi, že je mezi námi něco, co nás jednou dá dohromady, ale přeci jen nežijeme v americkém filmu, že? Co si o tom všem myslíte? Myslíte, že když „něco“ mezi námi je, chodíme kolem sebe několik let a víme, že si nejsme lhostejní, že jednou nastane „naše doba“?

Milá Pavlíno:

Proč by měla nastat nějaká "vaše doba"?

On je ženat. To se chystáš mu rozbít manželství? Když se na druhé straně on chová k Tobě, jako kdyby ženatý nebyl - to říká něco o jeho nevyzrálosti. Protože za 2 roky se manželství až tak zkazit (obyčejně) nemůže...

Ale celé Tvé povídání, Tvůj příběh, na mně působí tak nějak nevyzrále. Ze strany obou vás... Řečeno ještě jinak. Měli jste oba několik let, aby jste si prožili tu "vaši dobu". Z nějakého důvodu jste to však nerealizovali. Dokonce opakovaně. Ano, možná byl důvod věkový rozdíl. Nic na tom však nemění, že jste to nevyužili. Jsi platonik, romantik, snílek, jako já? Nebo jsem alespoň byl v prvních třiceti létech svého života (a "něco" ve mně určitě zůstalo napořád určitě)... Tak to budeš ještě řešit léta a léta - dokud se z toho "platonického" (?) vztahu nevyhrabeš. Možná i On, když z nějakého důvodu není šťasten ve svém manželství teď... To se snílkům stává, že narazí...

Nicméně - bych na Tvém místě "nevzýval" Bohy Lásky teď, ať "konečně přijde vaše doba"... Máš kluka - nebo taky ne. To je jedno. Žij svůj život mladé dámy, která se připravuje (dřív nebo později) se realizovat v životě jako úspěšná žena ve společnosti, práci - i jako manželka, matka... S mužem, kterého si svobodně zvolíš - a on Tebe. Je jich určitě kolem Tebe mnoho... I mně se (dokonce) líbíš, i na dálku. A to už Ti mohu být tatínkem (tak to neber jako nabídku prosím). Chci tím jen říci, že takový typ jako ty je určitě žádoucí u mužů... Žádaný.

Co tím chci říci? Že jednoho dne se musíme i my snílci postavit na vlastní nohy, tak trochu (alespoň na chvíli) přestat snít - a začít žít...

On má dnes svůj život. Ty svůj. Proč chceš být jeho "druhou" ženou? Dvojkou? To se Ti líbí? (Ještě taky můžeš být trojkou, samozřejme...) Když můžeš být přece ženou první. Toho Pravého, co Tě čeká, možná už o něm víš - nebo on o Tobě. Nevěřím, že právě Jeho dotyky, Jeho slova, jsou jediné, které můžeš najít na celém světě v nejbližších měsících či létech, které Tě dostanou... Není to jen Tvůj sen, přání touha - které však můžeš stejně tak realizovat s někým jiným? Já Ti to přeji... Určitě budeš jemnou a pozornou, milou ženou...

Ale když se od Něj nedokážeš odpoutat - nebo On od Tebe - tak proto musíš něco udělat sama... Musíš chtít. A například si přestat psát, vyhledávat se, stýkat se... A říci mu to... Nebo se chceš skutečně uvázat na něj? Pak Ti nemohu dále já nic říci asi k tomu...

Ale v každém případě Ti držím palce...