Bouřlivé svítání

Zas odcházím do bouře, do větrna,

cestičku k tobě už listí sválo.

Z něžností zbylo velmi málo,

vzpomínky příchutě ztuchlého zrna

a ledovec tam, kde štěstí hřálo. 

Dál hledej úkryt za roubením,

jak zbytečné jsou tvoje běhy.

To zklamání podemlelo břehy,

čeká tě jenom chlad rozednění

a v kapce rosy třpytka něhy. 

Podzim své zlato dávno vypršel,

cítím však teplo, líce mi hoří.

I když srdce už rozdupali oři,

vláhy si naberu vrchovatý džber

a pošlu ji s vodou do přímoří. 

Ať tam začne soucit pramenit,

krvácet cit v slunečním západu,

vždyť třpytek mám plnou zahradu,

co ty nemůžeš už nikdy mít.

Tu průzračnou, kouzelnou parádu. 

Tvá slova jsou v prázdnu opuštěna,

mě dlouhá noc kolébá ke spaní.

Vzpomínky studí mě na dlani,

nad hlavou vítr bolestně si sténá.

Ten vítr, co rozfoukal svítání.