Sonet opožděné touhy

Kvítečku, krásko, půvabe,

co na tváři máš pohozených pih.

Nosík a ouška, něžný podbradek,

kradmo jsem jediným pohledem stih.

Tančilas ulicí, rychlostí svého mládí,

v dálce se útržek krajkových šatů mih.

Touha se stářím zápas svádí,

proto jsem raději k obloze oči zdvih.

Ztratil jsem poslední záblesk tvého jasu,

neznám tvou vůni, ani tvůj smích.

Na hlavě jíní, na duši sníh.

Čekám tě v prostorách času,

stojím jak promoklý vích.

Hledal jsem tisíckrát na noční obloze souhvězdí z pih.

Dodatek: Z dálky zní šaškův smích.