Zpočátku naše rodina „horovala“ jen pro dovolenou u vody, s horkým sluníčkem v zádech.

S nadšením jsme v parných létech brázdili tuzemskými přehradami a rybníky, později jsme se odvážili pokořit i mořské vlny. Samozřejmě jen v těch zemích, které jako ta naše, ležely před

„železnou oponou.“

O zimní rekreaci jsme tenkrát vůbec nepřemýšleli. Až jednou nastal velký zlom. To bylo v době, kdy náš milý synáček odjel na školní lyžařský výcvik. Při návratu už od dveří hlučně hlaholil:

„Byla to škvára, parádní lyžovačka. Naučil jsem se sjíždět i prudké kopce.“

„Tati, dodal pohotově, „že mě příští týden zavezete na Praděd. Já vám to chci ukázat, aby jste mě věřili.“ Naléhavé prosbě a zároveň i výzvě našeho puberťáka se nedalo odolat. A než jsme si stačili uvědomit následky, už jsme v tom lítali....

Brzy nás totiž přestalo bavit nečinně obdivovat stále se zlepšující výkony potomka a střídavě v restauraci prohřávat zkřehlé údy z vnějšku u topení a zevnitř konzumací něčeho ostřejšího.

Další rok už jsme si nadělili lyžařskou výbavu a začalo období nelehkého, ale o to veselejšího získávání lyžařských dovedností. Těch karambolů a trapasů u vleků a pádů nosem rovnou do sněhu bylo nespočet, ale naše výkony se postupně zlepšovaly. Za chvíli nám byly Jeseníky těsné a vydali jsme se do Krkonoš i na Šumavu.

A právě, když naše první vnučka rýsovala kostrbaté obloučky do bílého pápěří, překvapil nás můj muž Ota s nečekaným nápadem. „Víte co, mládeži,“ začal rázně u kávy, „máme svobodu, dveře na západ jsou otevřené, tak si letos prubneme rakouské Alpy.“

„Ty si to lakuješ moc narůžovo,“ začala jsem pozvolna oponovat. „Tam nevystačíš s jazykem našich ruských bratrů a těch pár slovíček z hodin nepovinné němčiny nás nezachrání.“

„Nezoufej mamino, cestovka nám zařídí ubytování, stravu i skipas a máme také ruce a tělo-.

S těmito nástroji se vždycky nějak domluvíme.“ A tak se zrodila naše „hantýrka“ s cizinci. Vlastně Otova, protože se také ihned pasoval na velitele a tím pádem i mluvčího našeho rodinného družstva.

Pečlivě a dlouhodobě plánoval a zajišťoval zimní pobyty. Neohroženě se vrhal do dorozumívacích akcí s recepční penzionu i v restauracích na zasněžených svazích, kde jsme se hodlali občerstvit.

Číšníky uváděl přímo do rozpaků, když se dožadoval „Grossekaffee“ do šálků, kterých by rakouský turista použil v nejlepším případě na čaj, ale možná i na instantní polévku. A ke svým rozpřaženým rukám dodával: „viel Wasser.“ U stolku neopomněl vždycky zahudrat: „To vaše kafe mám tak na jeden hlt do děravého zubu.“

S trochou závisti jsme pozorovali, jak dokáže „své hantýrky“, skládající se z pár německých slov a výrazné gestikulace využít při konverzaci s cizinci na sedačkové lanovce. Svým uměním dokázal zjistit, odkud jeho společníci pocházejí, kde jsou ubytování, jak se na penzion dopravili, jaké předpovídají meteorologové na zítřek počasí a mnoho dalších informací, které nám pak pyšně sděloval.

Ani zapomenutá lyžařská rukavice ho nevyvedla z pohody. Zamířil do půjčovny lyží a stačilo jen napřáhnout před obchodníkem ruce s jednou rukavicí, ukázat na holou ruku a říci – Zimmer

Světe div se, za chvíli se náš „předák“ objevil ve dveřích s oběma rukavicemi a spokojeným úsměvem. Vůbec mu nevadilo, že je každá jiné barvy, hlavně že mohl opět brázdit bílým příkrovem.

Kontakt se nerozpakoval navázat i s vlekaři. Když byla vnučka prokřehlá mrazem a nebyla poblíž žádná restaurace, ukázal na její promodralé prsty, řekl jen – kalt a nasměroval ji ke dveřím vlekařské boudy. Za odměnu dostali vstřícní muži ochutnat domácí slivovičku, která měla své nezbytné místo v boční kapse jeho kombinézy.

Manželova koverzační dobrodružství jsme raději sledovali zpovzdálí. Z obavy z ostudy a „nedej Bože“ z nějakých trapasů. Ale v duchu jsme byli vděční, že dokázal vyřešit každou situaci.

A ještě nás pobavil večer, když nám je opět s jeho vlastním humorem předváděl v apartmánu.

Horší časy však nastaly, když náš vůdce rozhodl, že zvládneme lyžovačku i v italských Dolomitech. Už při nákupu permanentky v Canazei nastal problém. Dědoušek totiž chtěl přikoupit lístek na okruh Sella Rondo, kde chtěl jeden den prověřit lyžařské možnosti dospívajících vnuček.

Ale jak Italce vysvětlit, že jde o skipas mimo objednávku cestovky? Nepomohla ani léty ověřená zásoba německých slovíček, ani horlivá gesta manžela. Žena stále nechápala, co po ní ten vznětlivý cizinech chce.

Zachránila nás přicházející rodina Poláků. Když Ota zjistil, že rozmlouvají s recepční anglicky, hned se vrhl k mluvčímu výpravy a svou „českou hantýrkou“ mu přednesl svou prosbu. S úsměvem od ucha k uchu a vřelými díky jsme konečně odcházeli k penzinu s vytouženým dokladem v ruce.

Snad nejveselejší příhodu jsme zažili druhý den, po zdolání mnohakilometrového okruhu. Mladší vnučku po tom výkonu celou noc trápil suchý, dráždivý kašel. „Zajdeme do supermarketu, tam musíme někde objevit med, aby nekuckala i na svahu,“ rozhodl manžel. Jenže to nebyl vůbec jednoduchý úkol. Třikrát jsme projeli celý prostor s množstvím zboží, ale stále nic. To už Ota nevydržel a hnal se k prodavači. Ta scéna, kterou pak vykouzlil, nás při každé vzpomínce rozesměje. Ke stoji na jedné noze přidal mávání pažemi, připomínající let včely, slabiku bzzz s patřičným výrazem ve tváři a nakonec ukazováčkem bodl do mého ramene. Bylo to výstižné a přesvědčivé. Oslovený muž ihned pochopil. S úsměvem nás dovedl k regálu se sklenicemi, na kterých za italským nápisem a pomlčkou bylo naše české slovo MED-.

Ve Folgarii Otíkovi v jednom občerstvení zachutnala pizza. Dopřávali jsme si ji každý den po zaslouženém zdolání nejstrmější sjezdovky. Jednou však číšník bezradně naznačoval hlavou, že je vyprodaná a ukazoval na tabuli pro nás nesrozumitelné slovo. Místo naší pochoutky nám nabízel hranolky. Manžel se hlučně, samozřejmě česky začal rozčilovat, co to jsou za služby. V tom se otevřely dveře kuchyně a plynulou češtinou se ozvalo: „Vy jste Češi? Tak chvíli počkejte, já pro své rodáky připravím zvláštní specialitu.“

„No vidíš, mámo, našinec se v cizině neztratí,“ reagoval zjihle Ota na ochotu našeho spoluobčana.

Český kuchař si dal opravdu záležet. Až jsme se té křupavé dobroty málem přejedli. A kdo na naše „obžerství“ nakonec doplatil? Jak jinak než Ota. Sám iniciátor – můj muž. Když jsme dorazili k penzionu, přepadla ho silná žáha.

„Teď mě může spasit jen soda. Ještě že vím, kde je tu lékárna,“ řekl spěšně a bez čekání na nás, vyrazil k cíli. Když se vrátil vítězně s krabičkou bílého prášku a popisoval dialog s lékárníkem, litovali jsme tentokrát, že jsme nebyli nablízku.

Ota si totiž prý přejížděl hruď rukama, ukazoval otevřená ústa a říkal německy „heiss.“ I tam našel chápajícího člověka. Ten pokýval hlavou a zeptal se úplně nevinně: „Soda bicarbona?“ Zkoprnělý manžel se zmohl jen na souhlas přitakání hlavou.

Poslední jeho slova, která vyřkl, když nám zážitek předváděl zněla: „My Češi se domluvíme všude a se všemi, i s těmi italskými „Tatrmany.“

Celá rodina doufáme, že náš velitel bude ještě dlouho zdravý a čilý a že s ním zažijeme další úsměvné příhody. I když si každý rok po návratu z rekreace slibujeme, že tentokrát se už opravdu aspoň trochu naučíme italsky, vím jistě, že příště zase použijeme naši osvědčenou „hantýrku“.

HANTÝRKA – dle slovníku – zvláštní mluva /slang/