Máme skoro šestiletého autistického chlapce. Už odmalinka byl bystrý, zvídavý a tak trošku napřed. Dnes například plynule čte, chodí do kroužku logiky, umí dobře anglicky, drobně německy a zajímá ho také francouzština. Bez problémů ovládá veškerou elektroniku a zdokonaluje se v psaní všema deseti. Nic z toho pochopitelně není na úrovni dospělého člověka, ale přece jen se od ostatních dětí svou lehčí formou autismu trošku liší. Má velice bohatou slovní zásobu a chápe kontext vět i situací. Paní učitelka ve školce nám již doporučovala, aby později ve škole navštěvoval třídu pro nadané děti, což pochopitelně umožníme. Na jednu stranu mám z našeho bystrého syna ohromnou radost, ale autismus má pochopitelně i svá proti. Naše společnost s těmito dětmi neumí zacházet ani pracovat. Okolí se na syna dívá jako na exota a s manželem na synovu adresu dostáváme celkem nepříjemné otázky. A to dokonce i v rodině.

ilustrační foto / Freepik

Problémy často vznikají na dětském hřišti, při různých dětských a společenských akcích, se sousedy na chodbě nebo při jízdě výtahem, a stejně tak ze strany ostatních rodičů ve školce. Lidé se nás přímo ptají, jestli náš malý není autista, zda nemá jiné psychické onemocnění, proč ho učíme tolik věcí ještě dříve, než jde do školy a že se pak bude nudit. Cizí lidé se, většinou na zmíněném hřišti, nezdráhají zeptat, zda s ním nechceme skočit do psychologické poradny. Malý přitom nijak ani přes svůj handicap nevyčnívá z davu. S dětmi si normálně hraje, nemá problém začlenit se a na první pohled se ničím neliší. Ano, když pak například nějakému šišlavému dítku nerozumí, bezprostředně z něj nahlas vypadne, že mu nerozumí a že by se mělo naučit mluvit. Já se mu snažím pokaždé vysvětlit, že všechny děti zkrátka potřebují jinak dlouhý čas, aby se naučily mluvit správně a dobře. Jakmile ale tuto připomínku našeho syna zaslechnou dospělí, pravděpodobně tím utrpí jejich ego a začne ona smršť nepříjemných otázek. Dospělým se náš syn nezdá chytrý, nadaný, šikovný či bystrý, ale divný. Ti primitivnější se mi to nerozpakují přímo říct.

Nejhorší je, když to slyší přímo náš syn. Neumí pracovat s tím, že se lidem zdá divný. A to nejen proto, že je autista, ale také proto, že je o tolik napřed. Ano, má své různé zvláštnosti, které ostatní děti nemívají. Například nesnáší, když mu tričko čouhá z kalhot, láhev na pití nikdy nesmí zůstat otevřená, zamykat musíme vždy nadvakrát, jinak se nesmíme uchýlit k odchodu, na přechod musí syn vždy vstupovat pravou nohou a židle u stolu, na které sedí a ze které poté vstává, nikdy nesmí zůstávat odsunutá. Samozřejmě to s autismem souvisí, ale když od toho odhlédnu, přijdou mi takovéto zvyklosti roztomile dětské. Každé dítě má přeci něco a dělá si z toho rutinu, bez které nemůže existovat. Většina dospělých toto ale nechápe a odlišné děti se jim zdají být divné. Neváhají mi na potkání sdělovat, že jejich děti to a to nedělaly a že se synem není něco v pořádku. Paní učitelka ve školce mě vždy nabádá, abych si toho nevšímala. To však ale dost dobře nejde, protože děti ze školky doma slyší různé věci a i ony pak malému třeba při hře vmetou do obličeje, že je divný.

Se synem o tom doma mluvíme a vždy ho ubezpečuji, že na jeho chytrosti není nic divného. Pořád je to ale pětileté dítě, které takové věci, jako je to, že se mu někdo směje, pochopitelně trápí. Teď se u něj projevuje obava z toho, že má jít po prázdninách do školy a myslí si, že i tam se mu budou některé děti smát. Mrzí mě, že naše společnost na adresu některých dětí slovo DIVNÝ vůbec používá a že se na autisty lidé dívají s opovržěním.

Aneta, 32 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.