Když mi bylo necelých osmnáct, odstěhovala jsem se od našich. Chtěla jsem se osamostatnit a žít už sama. Přišlo mi to takhle normální, správné a prospěšné pro všechny. Mám ještě mladšího bratra, který je zcela jiného ražení, než jsem já. Je to takový ten typický ufňukánek, jehož chyba samozřejmě není nikdy nic. Nemá práci, ale ne svou vinou. Je už podruhé rozvedený, ale pochopitelně za to nemůže. Dluží peníze, ale samozřejmě se do dluhů dostal úplně nevinně. Sebrali mu řidičák, ale rozhodně ne jeho chybou. A je to tak se vším. Za vše vždy mohou ostatní a on, ani v jeho pětatřiceti letech, nepřebírá za nic odpovědnost. Nikdy. Teď, po druhém rozvodu si navíc u naší mámy zvykl na mama hotel. To už jsem nevydržela, ozvala se a teď jsem ta nejhorší.

foto / Freepik

Druhá žena mého bratra vyhodila z jejich bytu. Já osobně se jí nedivím. Bratr je dlouhodobě bez práce, pořád se jen na něco vymlouvá a navíc doma očekává kompletní servis. Moje druhá švagrová toto již dál nehodlala snášet a došlo k rozvodu. Můj bratr, místo toho, aby si konečně našel stálou práci a vlastní bydlení, skončil u naší mámy. Už zase! Je to situace, která už tady byla několikrát. Trvalo mu hrozně dlouho, než se vůbec poprvé osamostatnil a odstěhoval se. Kdyby tehdy nebylo jeho první ženy, za pár týdnů by byl stejně zpět. To se tedy stalo až po rozvodu. Z tohoto manželství má bratr dvě děti, které nevídá nějak často. Z mého pohledu je na to zkrátka jen líný, ale máma jej neustále omlouvá, že je to pro něj bolestivé. Asi úplně stejně, jako když nevídá další dítě z druhého manželství. To já jejich malou vídám častěji než on. S druhou i první švagrovou jsem v častém kontaktu a vím, jak laxně se ke všemu můj bratr staví. Naše máma to ale nevidí. Nebo možná nechce vidět.

Neustále ho omlouvá, opečovává, dává mu peníze, vaří mu, pere, uklízí a on jen bere a bere a bere. Už mockrát jsem byla svědkem toho, jak už mámě nezbývají peníze pro sebe, protože drtivou většinu financí cpe do mého bratra. Už tolikrát si nemohla koupit něco pro sebe jen tak pro radost, nic nového na sebe nebo do bytu. Nic, protože všechno spolyká můj bratr. Já její dobrosrdečnost chápu, ale na druhou stranu je toto také velice škodlivý extrém. Čím déle bude naše máma bratra podporovat, tím více on nabude dojmu, že se sám nemusí starat o nic.

Je to pár měsíců zpátky, kdy jsem přesně tohle mámě vyčetla. Když mi už po několikáté domlouvala, abych s bratrem lépe vycházela a nebyla na něj tak přísná, už jsem nevydržela a bouchla jsem. Řekla jsem mámě narovinu, co si myslím. Že se mi nelíbí, jak si z ní bratr dělá mama hotel a jak ji využívá. Od té doby v kontaktu nejsme, protože se urazila. Na mě. Na tu, která po ní v životě nic nechtěla a jednou si dovolila říct svůj názor. Zkoušela jsem jí párkrát volat, ale nebere mi telefon. Přes bratra se k ní dostat nemůžu, protože ten si nastalou situaci velice užívá a těží z ní maximum. Mámu v tomhle opravdu nechápu, ale zároveň je mi jí upřímně líto.

Veronika, 39 let