S mámou jsme vždy měly skvělý vztah a jsme si velice blízké dodnes. Když nás opustil můj otec a založil si novou rodinu, dlouho jsme vlastně žily jen samy dvě. Náš byt byl vyloženě holčičí a můžu s klidným svědomím říct, že nám nic nechybělo. Máma se hodně snažila, abych odchodem otce, se kterým se dodnes nevídám, netrpěla. Bylo to fajn období a nemůžu si absolutně na nic stěžovat. Pak jsem se ale vdala a s mužem jsme se kvůli jeho povolání odstěhovali na druhý konec republiky.

foto / Freepik

Když máma byla sama a fit, ta vzdálenost nám oběma nijak zvlášť nevadila. Já jsem jezdila k ní, ona k nám. Vždycky jsme se nějak prostřídaly a ani taková vzdálenost nás neodcizila. U prvního chlapečka, který se nám před čtyřmi lety narodil, bylo s dojížděním také ještě vše v pohodě. Po úrazu nohy už pak ale bylo pro mámu náročné kamkoliv cestovat a navíc se při rehabilitaci seznámila se svým nynějším partnerem. S malým jsem tak jezdila jen já k ní. Teď už ale máme děti dvě a tolik dojíždění s malými dětmi pro mě představuje docela velký problém. Těch několik hodin v autě nebo ve vlaku několikrát za měsíc není moc příjemná disciplína.

Máma začala situaci řešit. Začala si hledat byt někde poblíž nás. Moc ráda by byla více s dětmi, i se mnou a s mým manželem, se kterým vychází báječně. Velké problémy ale v tomto ohledu dělá její partner. On není špatný nebo zlý člověk, ale je to poměrně velký sobec. Většinou vidí jen své zájmy a máma se mu musí docela často podřizovat. To není žádným tajemstvím a sama si na to už několikrát stěžovala. Ne, že by ji její přítel přímo dusil, ale je dost zahleděný do sebe a to bude ve vztahu zkrátka dělat problémy vždy. Na jednu stranu chápu, že moje máma je po hodně dlouhé době šťastná ve vztahu, ale na druhou stranu mě mrzí, že partnera upřednostňuje před vnoučaty. Jsem si jistá, že ji samotnou to trápí a chtěla by s dětmi být mnohem více, ale ve vztahu si svou prosadit neumí.  

Do telefonu mi pak brečí, že děti málo vídá a ať zase brzy přijedu. Se dvěma dětmi už to ale nezvládám. Myslím, že máma je mezi mlýnskými kameny a určitě se nastalou situací trápí, ale měla by si jít za svým. Myslím si, že má o svůj vztah strach. Její partner je dosti dominantní člověk, a kdyby jeho přání neuposlechla a skutečně se za námi přistěhovala blíže, asi by s ní nezůstal. Chápu, že se bojí, ale na druhou stranu si říkám, co je to za vztah, když jeden druhému něco zakazuje.

Mrzí mě to samozřejmě nejen kvůli mámě, ale také kvůli dětem. Babičku milují, ale jsou s ní hrozně málo. Nechci to mámě dělat ještě horší, ale nelíbí se mi, že se kvůli partnerovi vzdává sama toho, co si přeje. Vím, že ji to celé trápí a stýská se jí po nás, ale k přestěhování ji nemůžu nutit. A vzhledem k tomu, že partnerovo slovo má přednost před tím, co by sama ráda, problém se jedině zvětší, ne naopak. Navíc, mámě už samozřejmě není dvacet a tak mám do budoucna velké obavy, jak to všechno bude.

Petra, 33 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.