Vendula se rozhodla, že zatopí svému učiteli. Chtěl toho po ní příliš a hlavně, aby se učila. A jí se nechtělo. Tak si vymyslela malou lež...

„Chcete říci kolego, že Vendula u vás propadá?“ vyhrkla třídní deváté A a nevěřícně zakroutila hlavou. „Nemyslím, že by byla geniální, ale přece jen, je to docela snaživá dívka...“ divila se zkušená třídní učitelka.

„Možná u vás ve výchovách, paní kolegyně, ale u mne je slabá, víc než slabá, a odmítla chodit na doučování, takže víc dělat nemohu. Má u mne dvakrát pětku z pololetní písemky, z pětiminutovek se nikdy nedostala výš než na tři, a to jen dvakrát, jak se tak dívám... takže i kdybych dělal co dělal, lepší než na čtyřku to nebude...“ líčil učitel Pavlík a listoval při tom svými záznamy o žácích v učitelském bloku sedíc na závěrečné pedagogické radě.

Vendulka je nádherná holka. Od narození byla vždy nejkrásnější, nejposlušnější, nejskvělejší. Byla dívenkou, kterou se rodiče rádi chlubí. Dlouhé zlatisté lokýnky, velké, dobrosrdečně vyhlížející modré oči s dlouhými řasami, nádherná sošná postavička. Ne příliš štíhlá nebo vychrtlá, ale na druhou stranu jen tak akorát zaoblená, hezky se vyvíjející, velmi příjemná na pohled. Prostě krásná holka. Krásná a protěžovaná, chválená, hýčkaná... holka, která neuměla přijmout kritiku, protože ji to nikdo nenaučil. Doma vládla ona.

Vendulka, jedináček.

Rodiče jí udělali vše, co jí na očích viděli ještě dřív, než otevřela ústa, aby si o to řekla. Dokonce i ve škole to uměla. Zamrkala očima, zašpásovala, když bylo hůř, tak nakrabatila čílko a zatřepala bradičkou... a měla co chtěla.

Zvykla si dostávat věci zadarmo. Když přišel před dvěma lety do školy nový učitel, Vendulka vzplála jako vích. Zahořela touhou, zapálily se jí lejtka, rozbušilo srdce. Milovala učitele Pavlíka. On byl jejím princem, jediným, nejkrásnějším, nejlepším. A když se dozvěděla, že je svobodný, propadla jeho kouzlu docela, přestože on o tom chudák pořád nevěděl.

Loni ji ještě nic neučil, ale i tak, skoro denně ho potkávala na chodbě, vždy se na něj usmála, našpulila rtíky, úslužně pozdravila... a doma si o něm snila. Psala si fiktivní deníček, kde zapisovala své touhy, své sny, svá fantaskní dobrodružství s tímhle svým idolem. Ach bože, co všechno si její hlavička - makovička vysnila! Tvůrci německé lechtivé komedie „Holky to chtěj taky“ se mohli jít schovat!

Nic proti tomu, je normální, když holky sní, je normální, i když jsou jejich sny plné erotiky, ale to, co se stalo potom, to už normální není...

Vendulka se totiž velmi rychle odmilovala. Právě v okamžiku, kdy ji učitel Pavlík začal na začátku letošního školního roku učit matematiku. Byl totiž děsný. Žádné svody na něj neplatily, ani krátké tričečko, ani miniaturní sukénečka, ani mrkání očí, dokonce ani třepotající se bradička. On chtěl jen výsledky, jen výpočty jen... matematiku.

Jinak ho Vendulka nezajímala.

A tak se mu rozhodla zavařit. Připravila se pečlivě. Vypravovala si fiktivní deník, ve kterém popisovala různé, až přehnaně odvážné sexuální praktiky, jako by proběhly mezi ní a Pavlíkem. A pak si ten deník nechala nenápadně zabavit zástupkyní.

A vypuklo peklo.

Ani Venda si nedovedla představit, jak velké peklo to bude. Všechno začala svou malou lží a pak už nedokázala celou situaci ukočírovat, vymklo se jí to z rukou.

Vendula cítila, že se něco děje. Zástupkyně byla klidná, až moc klidná, když pro ni přišla.

„Je tam policie?“ vyzvídala.

„Proč policie?“ divila se zástupkyně.

„No zneužíval mě, třeba i jiné holky, i když myslím... ty se mu tak nelíbily jako já...“ byla Vendula na koni.

Zástupkyně si ji změřila přísným pohledem. Otevřela dveře do ředitelny a tam... stáli tam všichni. Ředitel, učitel Pavlík i učitelka Lůďová.

„Myslím Vendulko, že můžeš přestat hrát divadlo. My víme jak to bylo!“řekla.

V tu chvíli Vendula věděla, že past zaklapla. Cítila jasně nepřátelství ze všech okolo, cítila, že tentokrát přestřelila.

„No a kdybys trvala na zavolání policie,“řekla zástupkyně a ředitel sebou při těch slovech trhl, “tak ji zavoláme, protože jsi vážně pomluvila pana učitele Pavlíka a tím poškodila jeho pověst. Myslím, že ty bys měla být souzena...“

V tom do rozhovoru nečekaně zasáhl sám Pavlík : „myslím paní zástupkyně, že to nebude tak zlé. Já se na Vendulu moc nezlobím. Je mladá, možná byla i zamilovaná a já osel si toho nevšiml. Takovou slepotu je nutno potrestat, že?“ řekl a na Vendulu při tom mrkl. Nevěřila svým očím.

„Ale to, že vážně pochybila , když lhala, když pomlouvala jiné, to by vědět měla, a také to, že její konání bylo trestné!“ přisadila si s gustem Lůďová.

„Ano paní kolegyně, bylo v tom příliš vášně a příliš nenávisti a my to víme. Vendula to už proto nikdy neudělá. Deník si chová pan ředitel, aby měl důkaz...“ dopověděl Pavlík. „Já nic víc nepožaduji.“

Vendula se lekla : „ A neukážete ho mámě?“

To jí ředitel neslíbil.

*

Zvláštní, jak dokáže pomluva zničit člověku život. Napadlo by vás to někdy?

A co Vendula? Jaké si vzala ponaučení z téhle příhody? Změnila se? Já doufám, že ano. Ale kdo ví... takových manipulátorů kolem nás chodí. A ubližují a ubližují...

Příběh dívky Venduly, dospívající v mladou ženu, a jejího učitele, je z knihy „Intimníček 2, strasti a slasti dospívání“, která vyšla v minulém mesíci. Vypráví příběhy mladých lidí, ale i jejich rodičů o tom, jak si lidé někdy rozumí a jindy zoufale nerozumí. Kniha si nedělá ambice odkrýt zákoutí lidských myšlenek, na to nemám jako autorka kvalifikaci, ale když jen naznačí cestu, zavolá k přemýšlení...