Cítím, že se začínám potit. Stojím v přeplněném autobuse, jednou rukou visím na tyči a druhou držím tašku. Teď se autobus rozjel a prudce zastavil. Taškou jsem podrazila nohy nějakému klukovi v džínách. Statečně to vyrovnal.

Dnes nastupuju jako zdravotní sestra do jedné z velkých nemocnic v Praze. Na cestu jsem si vyhradila hodinu. Ale je to málo, navíc přeplněný vagon metra věstí, že se do něj nevejdu. Rozhodla jsem se, že ano! Lidé se tlačí a já s nimi. Přilepila jsem se někomu na záda. Z amplionu se ozývá: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“ Ještě víc se přimknu k oněm zádům.

Dveře sevřely člověka přede mnou a on mě katapultoval mezi dav čekající na příští vlak. Mezi dveřmi zůstala trčet taška, jen malý kousek řemenu je uvnitř. Koukám na toho nešťastníka, jak se zkouší v tlačenici otočit. Jeho snaha je marná. Vidím jeho roztěkané nervózní oči. Metro se rozjíždí. Náhle někdo začíná tašku tahat ven. Nechápu – takhle nevypadá zloděj! Je to přímo výstavní muž. „To nebyla vaše taška?“ Už to chápu – onen muž se mi snažil pomoct, a já ho měla za zloděje.

V práci jsem se seznámila s ostatními sestrami, co také sloužily ten den. „Jitko, pojďte se ještě představit panu doktorovi Valnému, ať také ví, že k nám patříte,“ zavolala mě vrchní sestra. Vešla jsem do pokoje pro lékafie a tam byl on, můj známý z metra. Ještě známější však byla ona taška, která visela v rohu místnosti na věšáku. Podívala jsem se mu s obavami do očí. Ty se však smály. Bezpečně mě poznal, ale nic neřekl.

Pan doktor Valný se stal mým dobrým kamarádem a teprve po nějakém čase jsme prozradili společným známým, jak vypadalo naše první setkání. Myslím, že nám to ale stejně nevěřili.

Napsáno životem č.22/06-minipříběhy str.24

Naše milovaná fenka Ťapka.

Dcera od mala milovala zvífiata. Když jí bylo osm, rozhodla se, že chce psa. Bránila jsem se zuby nehty, ale jen do té doby, než přinesla domů chlupaté klubko hladkosrstého jezevčíka. Dostala jméno Ťapka a už byla naše. Plynuly roky a dcera odešla studovat veterinu, její vytoužené povolání. Po škole si našla práci i partnera. Od nás se odstěhovala a chtěla si vzít Ťapku s sebou. Jenže já ani manžel jsme nesouhlasili. Dcera si pak koupila nového psa. Bylo dobře, že Ťapka zůstala s námi. Oba s manželem jsme pracovali v lese a tam jí bylo nejlépe. Muž je vášnivý myslivec, a to Ťapka teprve byla ve svém živlu! Pomáhala i dohledávat zvěř. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že nás někdy opustí. Jenže jak stárnou lidi, stárnou i zvířata. Ťapka oslavila šestnácté narozeniny a začala chodit pomaleji, špatně viděla i slyšela a zadní nohy ji také zlobily. No, a ještě ke všemu se jí na bříšku udělal nádor, který stále rostl. Dcera i já jsme se o ni staraly, mastičky, injekce, vitaminy, ale nic nepomohlo.

Přestala žrát i pít, jen ležela a do toho nádor. Bylo to pro mě velice těžké, ale jednoho dne jsem Ťapku zabalila do deky a pomalu s ní vyrazila ke zvěrolékaři na poslední injekci v jejím životě. Se slzami v očích jsem ji hladila a šeptala do ouška, aby se nebála, že tu jsem s ní a budu až do konce. Byla naším sluníčkem a nikdy na ni nezapomeneme. Říkala jsem jí, že nebude mít žádné bolesti ani trápení. Ťapka si pomalu lehla a zvěrolékařka jí píchla tu poslední injekci. Já ji stále hladila, ale fenka už přestala vnímat...

Tak už se určitě dostala do psího nebe a nám je po ní moc smutno. Je spousta lidí, co klidně řeknou, že je to jenom pes, ale já se držím přísloví, že čím víc znám lidi, tím mám raději psy. Ťapka byla jenom jedna.

Čas na lásku č.22/06-minipříběhy, str.28