Máme tři děti, které jsou od sebe co dva roky. Nejstaršímu je jedenáct, prostřední dcerce je devět, a nejmladšímu synovi je sedm. Jako všichni rodiče, i my teď pochopitelně máme děti doma. Je to šílený masakr. Já sama jsem na home office. Manžel by také mohl být doma, ale odmítl. Docela dost se na něj zlobím. Muž sice tvrdí, že by tady ničemu nepomohl a naopak spíš prohluboval ponorku, ale je mi jasné, že je mu to takto pohodlnější. A samozřejmě to pohodlnější skutečně je. Když jste doma se třemi dětmi a máte místo učitele vysvětlovat tři rozdílné látky, přičemž některým zadáním ani nerozumíte, je to na zbláznění. Udržet pozornost všech dětí je téměř nemožné a už vůbec si neumím představit, jak to například dělají rodiče, kteří třeba nemají možnost mít pro každé dítě počítač.

U nás je problém v tom, že já za normální situace vydělávám víc, než můj manžel. Ale nelze si to představit tak, že i za takto vypjaté situace budu práci zvládat na sto procent. Není možné vařit, prát, uklízet, udržovat domácnost, pracovat a ještě suplovat paní učitelku. Rozumím tomu, že když se stejná situace odehrávala na jaře, nikdo jsme nevěděli, o co jde, a učili jsme se za pochodu. Ani poprvé však můj muž nezůstal dobrovolně doma. To až když mu byl home office nařízen. Už po dvou dnech byl vyřízený a na pozměněnou organizaci domácí situace vůbec neslyšel. Dělal si vše podle svého, zavřel se do pracovny a tam se v klidu věnoval své práci. Až když ji měl hotovou, vystrčil nos a s dětmi si třeba hrál, nebo se jim věnoval jinak. V momentální situaci ale není možné chovat se jako za běžného režimu. Není na místě si myslet, že budu zvládat práci na sto procent, domácnost na sto procent a stejně tak učit děti na sto procent. Od manžela jsem se pomoci zatím nedočkala. Máme mezi sebou jakýsi komunikační šum, protože on má pocit, že dělá všechno správně. Argumentuje tím, že nakupuje, abych nemusela přitom vše lítat ještě do obchodu, a že dětem se odpoledne také věnuje. Tohle je však málo. Oba bychom měli zabrat víc, než jsme byli zvyklí. Když vám ale někdo nechce porozumět, neuděláte s tím nic.

Zrovna na naší škole jsou paní učitelky vstřícné a chápavé. Dětem však nakládají moc. Snaží se udržet kvalitní výuku, ale když máte doma tři děti, nejde to zvládat. Vy pracujete a všechny na vás mluví v jeden moment. S technickou stránkou výuky jsou pořád nějaké potíže a děti nejsou v domácím prostředí schopné udržet tolik pozornosti, kolik by si paní učitelky představovaly. Dětem chybí kamarádi a je proto pochopitelné, že když se pak vidí na internetu, mají chuť se spolu bavit. A je to jedno s druhým. Je to stresová situace pro všechny, ale manžel na to hledí pěkně z povzdálí. Mezi maminkami se to moc nesluší říkat, ale okamžitě bych si to s ním vyměnila a také bych nejraději zůstala v práci. Kdyby si to na pár dní zkusil, určitě by pochopil, že teď toho nedělá dost. To poslední, o co stojím, jsou vyostřené hádky, které by teď vše jen zhoršily, ale nervy mám už pořádně na pochodu.

Daniela, 41

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla na jeho žádost pozměněna

Korektura textu Bára Klímová

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.

Ilustrační foto: businessinsider.com