Spousta lidí chrápe, jistě. Možná, že i já chrápu, ale můj manžel chrápe tak, že mě tím dohání k šílenství a sebe zdravotně ničí. Ničí ale také náš vztah. Ne proto, že chrápe, ale proto, že s tím odmítá cokoliv dělat. Já už jsem naprosto zoufalá, nevyspalá, podrážděná a na pokraji zhroucení.

Jsme s mužem tři roky manželé. Předtím jsme spolu chodili pět let. Známe se velmi dobře a vztah máme krásný. Všechno je v pořádku. Plánujeme brzy založit rodinu, kariéra oběma naštěstí také klape skvěle, máme hezký, vlastní byt a oba máme úžasné rodiny. Všechno je fajn. Ale to chrápání!

Můj muž chrápal vždycky, ale s jeho přibývající váhou, zhoršujícím se astmatem a čím dál vyšším počtem vykouřených cigaret, je to na zabití. Na rozdíl ode mě má příšernou životosprávu, což chrápání nijak neprospívá. Před spaním se manžel nacpe, a než se naděju, už chrápe. Usíná pravidelně na gauči a během vteřiny rozjede chrápání. Do ložnice se přemísťuje až později. I kvůli tomu jsme koupili do ložnice druhou televizi, protože jsem neměla šanci vidět večer, v klidu, jakýkoliv film, dokument, nebo jiný pořad, který mě zajímal. Člověk v obýváku neslyšel vlastního slova, natož tak televizi. Dobře, pořídila se tedy druhá televize. Manžel se mi tak rozhodně snažil vyjít vstříc, ale o televizi to přece není. Jde mi o jeho zdraví. O to, že mu ve spánku vynechává dech. O to, že on sám se chrápáním budí a pak je ráno rozmrzelý a podrážděný. Budí také ale mě. Celé noci jsem vzhůru, ráno mám oči jako angorák a v hlavě mi všechno duní. Nejsem typ člověka, který by dokázal spát na gauči. A vlastně vůbec nechci, abychom spali odděleně, ale je to šílené. Kvalita života jde s nevyspáním rapidně dolů. Jsem pořád unavená, protivná, do všeho se musím nutit a usínám vestoje.

Když o tom s mužem mluvíme, sice chápavě přikyvuje, ale tím to končí. Už tolikrát jsem mu navrhovala spánkovou laboratoř, ale zbytečně. Je líný si někam dojít a nechat se pořádně vyšetřit. V dnešní době je to přitom to nejmenší. On, jako ten chrápající nechápe, že je to nesnesitelné a máte dotyčného chuť v noci zardousit polštářem. Už jsem tak zoufalá, že mě dokonce napadá vydírání. Dokud si někam nedojde a nezačne s tím něco dělat, žádné dítě nebude. Sice se i mně samotné takový plán hnusí, ale zoufalí lidé asi opravdu dělají zoufalé věci.

Petra, 31 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna

Korektura textu Bára Klímová

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.

Ilustrační foto: mirror.co.uk