Když jsem si svého muže brala, byla jsem šťastná hlavně proto, že se semnou shodoval v pohledu na rodinu. Oba jsme chtěli hodně dětí. Dětmi žijeme a jsou pro nás naprosto vším. Teď ale najednou otočil, a já nevím, jak ho přimět k dalšímu dítěti.
Máme tři menší potomky a já jsem matkou na plný úvazek. Pro děti bych dýchala a jsou pro mě vždy prioritou číslo jedna. Manžel holt občas musí počkat. Já chápu, že zaberou mnoho času a spolykají také mnoho peněz, ale já neodbytně toužím po dalším dítěti. Možná bych u čtvrtého ani nechtěla definitivně skončit. Manžel se však brání. Víc a víc si stěžuje na to, že utáhnout tak početnou rodinu, když jsem už devátým rokem na mateřské, je problém. Všechno mu najednou přijde náročné a o dalším dítěti vůbec nechce slyšet. Jenže já se cítím nenaplněná.
Nejmenší klouček začíná odrůstat a budou mu tři roky. Malovala jsem si, že touto dobou už budu znovu těhotná. Těhotenství se však nekoná, protože manžel se mnou přestal pro jistotu spát. Prý ho nebavilo věčně poslouchat, že jsme snad tentokrát zadělali na miminko. Ale já na tom nic špatného nevidím. Manželé spolu přece intimně žijí hlavně proto, aby zplodili potomka. Celkově mi najednou začal vytýkat, že už tak máme dost dětí, které začínají být nezvladatelné. Je pravda, že jsou trochu rozmazlené, protože já je nechávám se vyvíjet po svém. Jejich osobnost pěstuju, než že bych je udupávala a manipulovala jimi. Nikdy by ode mě například nedostali pohlavek, nebo na zadek. A s tím manžel nesouhlasí. Já zase nesouhlasím s tou jeho přísnou výchovou. Nic to však nemění na tom, že chci další dítě. Dítě je dar. A do rodiny děti patří. Byť jsou hlučné a je to s nimi občas nepohodlné. Nechápu, proč se čtvrtému dítěti brání. Má dobrou práci, uživí nás. Nerozumím tomu, proč je pro něj tak těžké splnit moje přání a naplnit moje mateřské touhy. Já ho v ničem neomezuju, má doma kompletní servis a o děti je vždy postaráno. Další dítě bych levou zadní zvládla. On se na mě však najednou dívá skrz prsty a často mluví o tom, že mám jít konečně do práce, že mi to jedině prospěje. Ne sedět doma a chtít si sobecky naplnit nějakou svou potřebu a na něj nebrat ohled. Ale jakýpak ohled? Úkolem ženy je přece mít děti. A já je chci. Moc je chci. Chci s nimi být doma a pozorovat, jak rostou, chci jim věnovat všechen svůj čas a mít z nich radost. Tenhle pocit mi nikdy žádná práce nenasupluje.
Helena, 38 let
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Redakčně zpracovala Bára Klímová
Vaše názory
Manžel už má asi všeho kolem tří dětí až nad hlavu, ne tak ještě další. Někdo by měl mít rozum, mít tři děti a přivést je až - dejme tomu - k maturitě, to bude ještě starostí a vydání! Nemoci, puberta...jak tomu rozumím, o finance se stará manžel, že? Takže je určitě odpovědný, když zavelí STOP.
Tak si ty nefachčenko povalečská najdi Muslima-ten by chtěl doma takovy jako jsi ty! :-D
Jo holka, mít hodně dětí je pěkné, ale ty děti musí být vychované. Nediv se, že manžel už další dítě nechce, když má doma tři rozmazlené rozjívence. A navíc ještě sobeckou ženu, která myslí především na sebe a ukojení svých mateřských pudů. A podle mně moc nemyslíš ani na děti. To bys je vychovávala asi trochu jinak. I za cenu, že bys je občas trochu "udupávala". Neuvědomuješ si, jak jim škodíš tím, že je necháváš růst bez mantinelů? Jak to jednou budou mít v životě těžké? A naprosto souhlasím s názorem tvého muže, že bys měla jít do práce. Po tolika letech doma by ti neškodilo zase trošku pracovat. A i dětem prospěje, když nebudou mít nepřetržitý mamaservis. Nechci malovat čerta na zeď, ale pokud budeš tak urputně a bezohledně trvat na svém, tak se ti může stát, že budeš vychovávat svoje děti, ale bez otce. Protože tohle tvoje naprosto pitomé chování by nevydržel ani světec.
Souhlasím s manželem. Vy jste doma, staráte se o děti, ale přemýšlela jste někdy, že aby se děti měli dobře, je třeba je z něčeho živit? Navíc dle vaších slov se staráte většinou asi jen vy, protože manžel musí chodit do práce a vydělávat peníze. Tedy raději bych dopřála více méně dětem, než méně více dětem. Nic proti vám, ale mám kamarádku, která mi před svatbou řekla, že ji pracovat nebaví a že chce kupu dětí, aby se o ně mohla doma starat a být domácí puťka, ž emanžel má dobré zaměstnání a o všechny se postará. Upřímně, jsem měla chuť jít za jejím nastávajícím a varovat ho. Ael je to nyní jejich manželství, oni si to musí sami nastavit. Trochu mi jí přípomínáte. Né vlastně mi jí hodně připomínáte. Běžte na pár let do práce ať vidíte, že to není tak jednoduché. Pokud jeden z partnerů nechce (další) dítě, nemělo by se na to tlačit. Co budete dělat, až vás případně manžel opustí nebo si najde nějakou jinou? Takových případů je internet plný a maminky jen pláčou.
V tomto se Vás musím trochu zastat, pokud opravdu cítíte, že jste typ ženy, kterou mateřství naplňuje je to z mého pohledu o.k. Tak se naplno věnujte těm, které již máte. A taky se zaměřte na své manželství - píšete mezi řádky o dost zásadních šrámech na vašem vztahu. Navíc při třech dětech zastávám názor, že by žena neměla pracovat nebo měla mít práci flexibilní z domu či být OSVČ (zkuste třeba bazar s dětskými oblečky, vlastní e-shop s nějakými věcmi pro děti nebo cokoliv jiného co je vám milé a dokážete tím přispět do rodinného rozpočtu.) Manžel uvidí, že se taky snažíte.-) Taky bych zvolila ve vašem případě vztahového kouče nebo nějakou manželskou poradnu - jinak se obávám, že pokud každý potáhnete za jiný provaz, jiným směrem - dlouho nevydrží. Přeji mnoho síly do změn. Začít však musíte u sebe, ne u manžela.-)) Pak bude i on jinak reagovat na vás. A třeba za čas bude on tím, kdo bude chtít i další děti, nebo vy zjistíte, že už další není potřeba, když budete mít spokojené manželství, prima svůj výdělek a spokojené tři děti...Dejte věcem i čas...Tlakem vzniká jen protitlak a to oboustranně. A tím i narušení celé rodiny. A jak sama píšete žijete pro své děti - skvělé- tak jim dejte i harmonickou rodinu.:-))
Paní je drobet sobecká. Jen ONA, ONA a její touhy a plány. Manžel maká, aby je všecky uživil, přijde z práce a tam mu ječí horda rozmazlených dětí. Nedivím se mu, že netouží po dalším. Smyslem manželství není jen kupa potomstva, ale také zpříjemnění si života navzájem s partnerem... :-/
Běžně si článek pouze přečtu a nereaguju, ale při větě "Je pravda, že jsou trochu rozmazlené, protože já je nechávám se vyvíjet po svém. Jejich osobnost pěstuju, než že bych je udupávala a manipulovala jimi. Nikdy by ode mě například nedostali pohlavek, nebo na zadek. A s tím manžel nesouhlasí." se ve mně všechno vaří. Děti potřebují pravidla. Rozhodně ano, co z nich pak vyroste? Přesebevědomělí jedinci, kteří neví, co sami se sebou. Jak potom respektují pravidla ve škole, školce, jak je potom budou respektovat v práci? (Manžel je policista a to, co k nim chodí za mladý kluky se sebevědomím až na půdu, kteří absolutně nerespektují autoritu a při každým úkolu mají hubu plnou keců a problém s prací na víc - toto nás má jednou chránit? Kdyby se něco stalo? - Rozhodně netvrdím že jsou takoví všichni...) Absolutně nechápu, co je to dneska za dobu. Jsem mladá, je mi 32 let a mám dva úžasný a dovoluji si říct vychovaný syny. 12 a 8 let, kteří vědí, co si mohou dovolit a co ne, kdy je třeba pomoct, musejí pomáhat doma, postarat se o sebe, když jsme v práci. Vědí že jsou mantinely, přes které se nejde a že by jim to ublížilo? Nemyslím si, právě naopak. Jak jim udupete sebevědomí, když jim řeknete, že se něco nesmí? A když to jinak nejde a ten menší už to i přehání, dostane na zadek. Ale ví za co a příště si dá pozor. Ten starší taky občas dostal, když byl menší a neřekla bych, že by mu to ublížilo. Ba naopak. Miluju je, oni to vědí a ví, že za mnou můžou kdykoliv s čímkoliv přijít a i když ode mě párkrát dostali, nebojí se za mnou přijít s jakýmkoliv problémem. A já zase vím, že se na ně můžu spolehnout. Občas křiknu víc, než je nutné, ale chodím do práce a mám toho občas nad hlavu. I to dokážou pochopit, že sem jenom člověk a že musí pomoct a nenechat vše na mě. Nedokážu si představit, že bych je nechala růst jak dřevo v lese. Ty děti pak nemají respekt před ničím a před nikým. Doufám, že paní čte komentáře.
Naprosto chápu postoj vašeho muže - z vašeho psaní zní samé : já chci, já toužím, já to tak chci ... už chybí jen zadupat .. jak umíněné dítě u regálu s hračkami. Děti jste sice učinila smyslem svého života , ale váš muž toto prostě nesdílí, a má na svůj jiný názor plné právo. Nechtějte měnit muže, zamyslete se nad svým -sobeckým - požadavkem i nad svou výchovou, jak ji popisujete ... ony vám takto ty ratolesti totiž brzy přerostou přes hlavu.
Ještě dodám jedno. Kde máte zaručeno, že manžel tu dobrou práci bude mít napořád? Může se stát cokoli ( nemoc, invalidita ap.) a co budete dělat pak? Čím déle budete doma, tím menší kvalifikaci budete mít. Navíc nebudete mít ani odpracované roky a tím pádem jednou ani nárok na starobní důchod. Můžu vás ujistit, že z jednoho důchodu se vyžít nedá.
Často si zřejmě neuvědomujete, jak skvělou situaci máte :-(. Proto, aby jste si to zachovala, je potřeba opravdu také něco udělat a občas flexibilně slevit. Přeji Vám, abyste včas pochopila, že rozhodnutí mít dítě je nejen věc pocitová a emocionální, ale také je to svobodné rozhodnutí obou. Tlak na pilu se v tomto případě těžce nevyplácí(bohužel znám už několik podobně znějících příběhů se stejným koncem), v práci určitě už s někým svou situaci "konzultoval" a je jen otázkou času, než na jeho podpoře a vysvobození od strašné manželky začne pracovat nějaká vděčná snaživá slečna, která ocení jeho pracovitý a pragmatický přístup k životu. Buďte moudrá, jinak Vaše sobectví Vás připraví o dobrého partnera a Vaše děti o otce.
Když nemáš rozum ty, je fajn, že ho má manžel. Ty bys levou zadní zvládla 4. dítě, jak taky ne, když celý den sedíš doma a do práce nemusíš... Ale manžel musí živit je i tebe, to ti nedochází? A že se mu daří teď, neznamená, že to tak bude i za rok, za dva, za pět... Ani se nedivím, že s tebou nechce spát, od někoho takového by se dal tak akorát čekat podraz v podobě vynechání antikoncepce apod. Jsi 9 let doma a chtěla bys být doma ještě, aby to všechno táhl manžel? Co takhle si vyměnit role, doma bude on a ty budeš všechny živit? To ne, co? Trapko.... kdybys neměla žádné dítě a chtěla první, ok, to bych řekla, že sobec je on, ale takhle? Jsi ubohá a sobec jsi jedině ty!!!
Ta dáma je očividně sobecká. Zajímá ji jen to co chce ona, ale manželův názor ji nezajímá. Jaksi si neuvědomuje, že v páru jsou dva rovnocenní partneři a ne velitel a podřízený. Kdyby ji slíbil děti a žádné neměli, tak neřeknu, ale tři zdravé děti přece není málo. A že ji to ještě nenaplňuje? Je blbá? Co když ji neuspokojí ani 4.dítě? To bude rodit každý rok jako jabloň, či co? Manžel má pravdu. A tipla bych si, že ty děti budou i pěkně rozmazlení spratci. To už není domov, to je bojiště. Jistě je mu už přes 40 let a v tomto věku už lidé chtějí svůj klid. Pan se nejspíš těšil, že už to období dětského řevu, plen a kašiček je za nimi a že teď si začnou užívat větších dětí a teď toto. A třeba se oprávněně bojí, že to finančně z jednoho platu nezvládne, jenže žena si to nechce připustit. Ona vidí, že z 1 hrnce se nají jak 5 tak 6 (i více) lidí, on ale vidí dál - školy, kroužky, výlety, výbava atd. Lepší mít méně dětí a dopřát jim, než jich mít více a muset se uskromnit. Už nežijeme v době našich babiček kdy jedny boty vynosili všichni sourozenci. Dnešní nároky jsou vyšší. A co když o tu lépe placenou práci přijde? Co když onemocní, umře? A ona nemá práci, roky praxe ji utíkají a zjevně se ji ani pracovat nechce. Asi si představovala, že muž ji bude je živit až do důchodu a dělat děti a ona bude kvočnit. Obávám se, že na něj ušije podvod, vysadí antikoncepci a "omylem" otěhotní. Nebyla by první ani poslední.
Tak jsem včera potkala matku, která jako by z oka vypadla matce z článku, tedy alespoň co se týká výchovy. Uvedu vás do situace: rušná tramvajová zastávka v odpolední špičce, všude spousta lidí, tramvají a pomalu jedoucí auta. Přichází paní se 4 dětmi ve věku asi 10, 6 a 2 roky, nejmenší dítě v kočárku. Starší děti nejsou zcela evidentně zvyklé poslouchat a během chvíle se rozprchnou po nástupišti. Přijíždí tramvaj, kam by matka chtěla nastoupit, ale děti nechtějí, rozumný důvod k tomu nemají. Prostě nechtějí a matka na to přistupuje. Pak přiijela jiná tramvaj, která jela jinam, než rodina potřebovala, ale malý dvouleťák se rozhodl, že chce nastoupit a začal se do tramvaje sápat. Matka ho držela za ruku, ale neřekla mu jasné ne, jen opakovala: "proč myslíš, že bychom měli nastoupit do téhle tramvaje, myslíš, že nás zaveze kam potřebujeme?" To se ptala dvouletého vztekajícího se dítěte. Tramvaj odjela a malý dostal plnotučný hysterák a plácnul sebou do rozsolené břečky na nástupišti. Matka nad ním stála a opakovala: "Zvládni ten afekt, vydýchej to." Kluk to zcela evidentně nevydýchal, protože se sebral a ječící a celý mokrý a špinavý, přeběhl přes pruh pro auta na chodník, kde začal pěstičkou mlátit do nejbližší výlohy. Naštěstí tam zrovna žádné auto nejelo, ale přiznam se, že se mi na chvíli zastavilo srdce. Oba starší sourozenci za vzteklounem s nadšením vyrazili a začali ho honit, na křik matky, která za nimi pospíchala s kočárkem naprosto nereagovali. Matka už měla evidentně nervy na pochodu, ale ani tak nebezpečná situace ji nepřiměla k tomu, aby dala dětem jednoznačný příkaz. Pořád to bylo samé "nemyslíte, že by jste se měli zastavit?" a podobně. Otazkou je, zda by tyhle děti byly schopné poslechnout. Pak jsem docela dlouho přemýšlela o tom, jaké výhody vlastně dětem tahle volná výchova dává. Já jsem je viděla ve velice nebezpečné situaci, kdy tři takové děti pobíhaly na nástupišti plném lidí, kde kolem jezdily tramvaje a auta, naprosto mimo kontrolu matky. To, že se žádnému nic nestalo je podle mně jen shoda šťastných okolností. Když byly moje děti malé, tak jsem měla pro jízdu MHD jasná pravidla. Děti se drží mámy za ruku, případně za kočárek, v žádném případě se nikam neběhá a máma se poslouchá. Byla jsem divná matka herodeska, nebo je divná ta paní, co jsem potkala včera?
Kura: to je síla... divná je ona. Největší důkaz její "divnosti" je její "zvládni ten afekt, vydýchej to"...
Viz Kura: Moje dcery už jsou velké. Ale když jsme s nimi od jejich 4 a 8 let jezdili z Moravy do Prahy k lékaři, vždy jsem jim opakovala - při výstupu z vagonu v metru se nezastavuj hned za dveřmi, neohlížej se, ale běž k nejbližšímu sloupu a tam na nás počkej. Minulý týden jsem byla s tou mladší, už 15letou, opět v Praze a ona mi říká - to si, mami, pamatuju, jak jsi nám říkala, že mám počkat u sloupu:)
Heleno, v celém textu čtu hlavně: já, já, já. Já chci, já potřebuji, já věřím, já dělám, já, já, já. Taky tam je: já mám rozmazlené děti, já je neumím vychovávat, já jsem malý, rozmazlený sobec, jehož děti budou jednou velmi pravděpodobně rozmazlení, nezvladatelní sígři :/. Nemám ráda matky tvého ražení, fakt nemám.
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.