Naše dcera nikdy nebyla ukázkový příklad vzorné holky. Vždycky se chytila té nejhorší party, známky taky nebyly nic moc a později střídala zaměstnání jako na běžícím páse. Její zbrklá a prudká povaha prostě v jejím životě nadělala spoustu zmatku.

Když otěhotněla, zdálo se mi, že se jí život začal dávat rozumně do pořádku. Těšila se a poctivě se na miminko připravovala. Když se Mareček narodil, byla jsem si jistá, že je z dcery hotová dospělá žena a teď už bude vše tak, jak má být. Že bude starostlivou a pečující matkou. Vše nasvědčovalo tomu, že Marečka miluje bezpodmínečnou láskou. S otcem našeho vnoučka sice měli bouřlivý vztah, ale vždycky to nějak ukočírovali. Nechtěla jsem jim křivdit myšlenkou, že to není jeden z těch stabilních a pevných vztahů. Věřila jsem, že to vydrží. Pak se ze dne na den rozešli a její partner byl pryč.

Dcera se uchylovala čím dál častěji k nám. Samozřejmě mi to nevadilo, byla jsem s Marečkem ráda. Ale občas jsem dceru přistihla, jak bývá nervózní, jak na něj bezdůvodně křičí, jak mu zapomíná dávat najíst, nebo jak Mareček podezřele často chodí ve špinavém oblečení. To mi mohlo utrhnout srdce. Často si u nás stěžoval tou batolecí hatmatilkou, že maminka pořád křičí a ukazoval, že má hlad. Hlad měl pořád. Finančně jsem jí pomáhala, jak jsem jen mohla. Ona však ke všemu přistupovala tak zvláštně. Rezignovaně. Mluvila pořád o tom, že takový život ji nebaví. Že měla dítě ve špatnou dobu. Že není připravená. Tyhle výlevy jsem přičítala frustraci ze ztráty partnera. Kdo by v takovou chvíli rozdával úsměvy od ucha k uchu? Ale spletla jsem se.

Jednou k nám malého přivedla na víkend. Opět hladového, opět špinavého. Neudržela jsem se a vrazila jí facku. Za to, jak je nezodpovědná, za to, že o své zdravé dítě vůbec není schopná pečovat. Zlostně se na mě podívala a uháněla pryč. Bez jediného slova. Nevrátila se pro něj ani po víkendu, ani po týdnu, ani po měsíci.

Dnes už má Marek 4 roky a nazývá mě maminkou. Žije celou tu dobu u nás, má svůj pokoj, chodí do školky na našem sídlišti a na svou skutečnou matku si vzpomíná jen matně. Co mě vždycky vyděsí je to, že kdykoliv o ní mluvíme, začne plakat a uchýlí se do nějakého ústraní. Já ho nade všechno miluju, ale obavy z budoucnosti mám velké. Nejsem nejmladší a můj muž je to samé v bledě modrém. Dceru jsme po celá ta léta neviděli a jediné co vím, že je prý znovu těhotná. A tak netuším, jestli mám přemítat nad tím, že do domácnosti přibude i další miminko, na které se zase vykašle. A jak to bude dál, až tady jednou nebudeme?

Miroslava, 66 let

 

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová