Kamarádka se mi nedávno svěřila, že od chvíle, co jejich dítě povyrostlo, nemůže svého manžela skoro poznat. Z velkorysého a klidného muže, se kterým byla radost jít na skleničku nebo jet na dobrodružnou dovolenou, se po narození dítěte pozvolna stal nervózní malicherný protiva, který vrčí a až pedantsky trvá na svých postupech.

Kamarádka se občas přistihne, že se nechá do té hloupé hry o nic zatáhnout až příliš. Kdo nechal v bílém prádle černou ponožku? Kdo utratil moc peněz? Měl vysypat koš, zalít kytky, kdo neustlal, nenakoupil?

Nekonečné a trapné tahanice z první třídy s vítězstvím velmi pofiderním, přesto však průběh připomíná krvavé války o neposkvrněnou čest. Jistě to znáte a každý se občas v podobné situaci pozná. I u nás se občas dohadujeme o úplných kravinách. Co se to s námi tedy stalo? Kde jsou předsevzetí, že se před dítětem nebudeme hádat, že výchova bude jednotná a náš domov bude poklidné harmonické místo?

Příčina je nasnadě. Dítě – ačkoliv je to jistě to nejlepší, co se vám kdy stalo a budete nesmírně rádi, že jste se tak rozhodli - postihuje vztah jako zemětřesení. Vyčerpá a vysákne energii z obou dosud s úsměvem fungujících mírumilovných jedinců a nahlodá jejich nervy jako banda myší prádelní šnůry. Pak stačí malé fouknutí větru a hádka je tu.

Dítě samotné, hlavně pokud je hodně malé, za celou situaci samozřejmě nemůže, dělá jen to, co musí. Vyčerpání, které však 24 hodinová péče o něj způsobuje, si však vybírá svoji daň. Partneři se v klidu nevyspí několik dlouhých let, někdy vedle sebe, někdy ani spolu. Znatelně ubude mazlení a společného odpočinku v objetí, sledování filmů do dvou do rána při láhvi vína a ten tam jsou neděle celé strávené v posteli s knížkou. Pořád se něco a někam MUSÍ. A to i o víkendu. Vstát, nakrmit, přebalit (nebo dát na záchod), ven, hrát, kreslit, oběd, uspat, probudit, ven, svačina, čtení pohádky, večere, koupání, uspat. A pak zbývá hodina, dvě, kdy oba rodiče mohou být spolu. Většinou unaveně koukají do zdi nebo na televizi, maximálně se vrhnou na sex, při kterém se jim – při troše Murphyho štěstí - do zadku zapíchne žlutá kachnička zahrabaná v gauči, vypískne do ticha a dítě se probudí.

Zajímavé je, že ženy tuto nutnou proměnu života většinou snášejí lépe. Zřejmě proto, že jsou tak biologicky programovány. Někteří muži mohou být časem více a více otrávení, podráždění a nepříjemní, neboť jsou zvyklí být pány svého času a umějí se hůře někomu podřizovat a přizpůsobovat. To, že jim jejich život zcela nepatří, nesou velmi těžce.

Hodné ženy – mezi něž zcela jistě patří i moje kamarádka – se pak snaží lavírovat mezi velkou láskou k partnerovi a k dětem a snahou vyhovět všem. Zcela vyčerpaná zabalí děti na 10 hodinový výlet autem do zahraničí, kde si její muž chce zajezdit po horách na kole. Týden zabere balení, několik hodin to rovnají do auta. On nadává. Prší, děti v autě se nudí a zlobí, cesta trvá neskutečně dlouho a on je samozřejmě podrážděný. Všechno je její vina. Ona má pocit, že udělala pro něj maximum a je naštvaná taky. Celý výlet je pak ve znamení hádek, nepříjemností a nepohodlí, které si neužije nikdo.

Když pak utrmácení dojedou domů a vybalí všechny věci a uspí děti, nemůžou se na sebe ani podívat. To, že by výlet probíhal zcela jinak a zřejmě mnohem příjemněji, kdyby byli sami dva, není pochyb, jenže nejsou.

O podobných stavech byly natočeny stovky filmů a popsáno tisíce stran. Mezi moje nejoblíbenější filmy na toto téma patří The Story of Us (Druhá šance) s Brucem Willisem a Michelle Pfeiffer, který bych párům se zájmem o pomoc a terapii předepisovala povinně. Když už se vydáte na rozcestí tou stezkou, která obsahuje děti, měli byste vědět, že ten milý muž vedle vás, se může za pár let stát pěkným otravou, i když vy neuděláte špatně vůbec nic. Stejně tak ta nádherná žena po vašem boku může být únavou, stereotypem a starostmi dotlačena do pozice nesnesitelné semetriky. Platí samozřejmě i staré pravidlo, že je dobré si dobře prohlédnout oba partnerovy (partnerčiny) rodiče, protože spousta vlastností se časem neodvratně projeví i u ní (něj).

Ve skutečném i filmovém životě dojdete nakonec jen k tomu, že jediná šance je snažit se zkoušku ohněm přežít a předem počítat i se špatnými časy. Pokud se oba partneři mají alespoň trochu rádi, je naděje, že vztah může jedno až dvě děti s většími či menšími karamboly překonat a samozřejmě i velmi obohatit. Znamená to však práci z obou stran. Není možné, aby se snažila jen žena, dusila v sobě vztek, námitky a výčitky, jen pro povrchní zdání idylky. To malého, ale časem rostoucího despotu v partnerovi leda utuží a bude čím dál těžší se mu postavit. Nekonečné ustupování v zájmu domácí pohody skončí přinejmenším hluboce zakořeněnou frustrací. Čili sem tam nějaká hádka – samozřejmě bez násilí a ponižování - je pravděpodobně nevyhnutelná a pro vztah i zdravá. Děti by však vždycky mely vědět, že se jich to netýká, že si máma s tátou jenom vyjasňují své pozice a brzy se zase smíří.

 

Napsala Tereza Boehmová